Mbappé: Snažím se nemyslet na nic jiného a dávat Realu 150 %
- Mužstvo
- včera 9:19
- 0 Komentářů
- Zbynek H.
Před začátkem soustředění národního týmu poskytl Kylian Mbappé obsáhlý rozhovor deníku Le Parisien. Přinášíme kompletní překlad rozhovoru hráče Realu Madrid se Stéphanem Bianchim.
Plánujete pozdravit Didiera Deschampse polibkem, až se s ním znovu setkáte v Clairefontaine?
(smích) „Ne, nikdy jsem trenéra takto nepozdravil, ani nevím, jestli by se mu to líbilo (úsměv). Bude tam objetí, jako vždycky. S trenérem jsem nikdy neztratil kontakt, náš vztah se nezměnil. Stejně tak s personálem a hráči. Bude to naprosto přirozené. Vracím se, jako bych nikdy neodešel.“
K žádnému rozchodu mezi vámi dvěma nedošlo?
„Ne, kdyby k němu došlo, nikdy bych mu nebral telefon. Všichni mě znají – když s někým opravdu přeruším kontakt, tak ho neudržuji, nemůžu se přetvařovat. To ale neznamená, že ve vztahu nikdy nejsou neshody. I když je nechci, stejně k nim nejspíš dojde. Ale mám své zásady, vždycky jsem měl respekt a vděčnost vůči trenérovi. A nikdy je neztratím – je to jediný trenér, kterého jsem měl ve francouzské reprezentaci, je to on, kdo mi dal první povolávací rozkaz. Zažili jsme spolu spoustu úspěchů a náš vztah nelze hodit do koše kvůli dvěma nebo třem drobným neshodám, na kterých vlastně nezáleží.“
V čem spočívala tato nedorozumění?
„Není to žádné tajemství, ale jsou to neshody, o kterých lidé nemusí vědět. V každém zaměstnání dochází k neshodám mezi kolegy, ale to neznamená, že se nemají rádi nebo se nerespektují.“
Očekáváte, že po půlroční nepřítomnosti si spoluhráči z vás dělat legraci?
(Úsměv) „Asi ano, protože jsme si ze sebe vždycky dělali legraci a vždycky ji dělat budeme. V této skupině mám spoustu přátel. Někteří z nich jsou soupeři, se kterými jsem proti sobě hrál, jiní jsou ti, se kterými jsem trávil dovolenou… Nikdy jsem neztratil kontakt s hráči, personálem ani trenérem. Pořád jsme spolu mluvili.“
Vyvolává ve vás návrat do francouzské reprezentace zvláštní emoce?
„Vždycky ten samý pocit hrdosti, který se dostaví, když obléknu ten dres. A teď navíc začínáme nový rok, hned zápasem, v němž jde o hodně, tedy o postup do Final Four Ligy národů, a s jasným cílem – co nejlépe se připravit na mistrovství světa 2026, což je pro tento tým nejdůležitější výzva.“
Chyběl vám francouzský národní tým?
„Ano, a jsem rád, že jsem se sem vrátil. Všichni vědí, co pro mě dres v barvách trikolóry znamená. Vracím se se stejnou energií a touhou vidět francouzský národní tým úspěšný.“
Říkáte, že každý ví, jak je pro vás národní tým důležitý. Přesto se v té době objevily pochybnosti o vaší oddanosti národnímu týmu…..
„Neměl jsem dojem, že by lidé zpochybňovali mou oddanost francouzskému národnímu týmu. Samozřejmě se o tom hodně diskutovalo, ale to je normální – všechno vyvolává zájem.“
Jak byste popsal svou náklonnost k národnímu týmu?
„Především to není jen fotbalový tým – je to moje země! Reprezentuji ji hodnotami, které vyznávám, a láskou, kterou k ní cítím. A pak je tu samotný fotbal – moje vášeň, která ho činí ještě výjimečnějším, zejména když jde o účast na velkých turnajích, jako je mistrovství světa nebo EURO. Není nic vyššího než hrát za národní tým. Možná je třeba to lidem připomínat, ale pro nás fotbalisty je to samozřejmé.“
Proč jste to neřekl otevřeně? S tímto obdobím je stále spojena určitá nespokojenost…..
„Nepatřilo to ke mně. Podobných situací bylo v minulosti mnoho a nikdy to nebyl hráč, kdo vystoupil dopředu, aby věc vysvětlil. Nechápu, proč se tentokrát očekávalo, že to budu já, kdo se ozve. Pokud jste zraněný, ozve se klub a lékařský personál. Pokud máte rozhovor s trenérem, mluví o tom on. V mém případě komunikoval klub s federací a v druhé situaci se ozval trenér. Nechápu, proč lidé očekávali, že to budu vysvětlovat já.“
Možná je to tím, že poté, co jste si chtěl v září odpočinout a v říjnu jste nebyl na soustředění, v listopadu, kdy jste prohlásil, že se chcete vrátit, vás trenér nepovolal, což mohlo způsobit určité nepochopení…..
„Zvenčí to tak může vypadat, chápu to. Ale interní komunikace byla vždy jasná. Mezi námi nedošlo k žádnému zaváhání. Věděl jsem, proč se to děje a jak to celé vypadá. Možná to nebylo úplně transparentní pro veřejnost, ale uvnitř bylo všechno naprosto jasné.“
Jak jste v tomto období přežil mediální zmatek kolem sebe?
„To se stává, když jste tím, kým jste, a reprezentujete to, co reprezentujete. Myslím, že lidé, kteří neměli úplný obraz, se snažili zaplnit mezeru. Objevovaly se nepravdivé informace, lidé si dělali vlastní závěry, mluvili za mě, říkali, že se soustředím jen na velké zápasy v reprezentaci, že se nechci vrátit… Někdy to prostě musíte nechat být. Bylo to tak absurdní, že nestálo za to na to reagovat.“
Nesouvisí to s vaší osobností a postavením?
„To nevím. Možná, že když se daří, tak mě víc chválí, a když se nedaří, tak je víc kritiky než u ostatních. Nevím, jestli je to dobře nebo spravedlivě, ale tak to prostě je. Naučil jsem se s tím žít. Mým jediným cílem u francouzské reprezentace je vyhrát mistrovství světa, zbytek jsou jen řeči.“
V Madridu ani ve vašem soukromém životě se v té době nedařilo. Napadlo vás, že byste skončil?
„Ne, nikdy. Nikdy, nikdy, nikdy. Neznám fotbalistu, ani toho nejlepšího na světě, který by měl zcela bezproblémovou a přímočarou kariéru. Každý zažívá těžké chvíle, kdy musíte zatnout zuby a pracovat. I mně se to stalo. Ale zvedl jsem se mnohem rychleji, než mnozí čekali. Teď je třeba se udržet, protože odrazit se ode dna je snazší než zůstat na vrcholu. To je to nejtěžší a na tom nakonec záleží.“
Když jste celý život úspěšný, jak se vyrovnáváte s prvními těžkými chvílemi?
„Tohle není první těžký okamžik v mém životě. Jen mám teď jiné postavení, a tudíž i jiná očekávání a větší důsledky. Těžké chvíle jsem prožíval už dříve, ale nepřitahovaly tolik pozornosti, protože jsem ještě nebyl na takové úrovni.“
Týkalo se to jak vašeho sportovního, tak soukromého života…..
„Ano, tomu rozumím. Stále si myslím, že to nebylo mnou, co se změnilo, ale tím, jak se na mě dívali. Změnilo se všechno kolem mě, ne to, že jsem zažil první těžký okamžik.“
Když má Kylian Mbappé potíže, komu se svěřuje?
„Nejde o to, komu se svěřuji, ale kde hledám útočiště. Vracím se k tomu, co mám rád, k tomu, co je pro mě důležité. Když mi bylo těžko, soustředil jsem se na fotbal, na to, abych si ho užíval. Člověk se musí soustředit na to, co miluje, a dělat to dobře. Mojí prioritou tehdy bylo hrát dobře v Madridu. Chtěl jsem se přebudovat a ukázat, že zde uspěji. To bylo nejdůležitější, protože v Madridu, i když mi nějakou dobu trvalo, než jsem se adaptoval, jsem byl šťastný od prvního dne.“
Proč to bylo tak těžké?
„Byl to součet různých faktorů. Musel jsem se adaptovat na nový klub, na novou zemi… Byl jsem ve fázi kariéry, kdy jsem na tom nebyl sportovně nejlépe, a zároveň jsem musel být hned na nejvyšší úrovni, protože už nás čekalo finále, liga, kde musíte vyhrát každý zápas, protože konkurence je obrovská, nový formát Ligy mistrů, zápasy každé tři dny, sedm různých zápasů, které se musí odehrát… Bylo toho hodně, co bylo třeba vstřebat, a to v expresním tempu. Bohužel se mi to podařilo zvládnout „jen“ rychle. Ale věděl jsem, že dřív nebo později mě to chytne. Klub ke mně od začátku přistupoval správně, věděl jsem, že se karta jednou obrátí a já budu moci v Madridu ukázat své schopnosti.“
Co způsobilo, že se vám hrálo hůře?
„Nepovedené EURO, na kterém jsme nehráli dobře a které jsme nevyhráli, konec sezony v PSG, kde jsem hrál mnohem méně… Byla to kumulace různých věcí – zranění, slabší forma, situace, které jsem předtím v kariéře nezažil. Musel jsem se přebudovat, abych byl znovu hráčem, o kterém vím, že jím může být.“
Měl jsi tehdy chvíle pochybností?
„Ne, není to tak, že bych pochyboval, ale mám na sebe obrovská očekávání a možná jsem kvůli tomu chtěl všechno až příliš. Nedospělo to do bodu, kdy bych si myslel, že jsem zapomněl, jak se hraje fotbal. Ale pokaždé jsem chtěl odehrát skvělý zápas a doufal jsem, že tohle bude ten, který to otočí. Žádný fotbalista na světě najednou neztratí své schopnosti. Posledním příkladem je Kolo Muani – na cestě mezi Paříží a Turínem se mu hra nevrátila, je to jen otázka kontextu.“
Došlo k nějakému konkrétnímu zlomu?
„Nevím, jestli se dá určit jeden moment, spíš to přišlo postupně. Zápas od zápasu jsem hrál lépe a lépe, začal jsem znovu dávat góly, hrát instinktivněji, být dynamičtější, rozhodnější a sebevědomější. Dělo se to postupně, nebyl jeden zápas, který by všechno změnil. Dobře jsem se cítil na konci listopadu, na začátku prosince a od té doby uplynuly tři čtyři měsíce, kdy se vše ubírá správným směrem.“
Didier Deschamps oznámil, že po mistrovství světa 2026 odejde. Věděl jste o tom předem?
„Ne a ani jsem to vědět nechtěl. Je to jeho rozhodnutí, jeho věc. Já, když dělám taková rozhodnutí, nerad zasvěcuji ostatní, takže chápu, že ani on to nechtěl udělat.“
Jak jste toto rozhodnutí přijal?
„On má své důvody, jen on je může vysvětlit. U francouzského národního týmu působil mnoho let, byl nesmírně úspěšný a já doufám, že své dobrodružství zakončí dalším titulem. Bylo by to důstojné shrnutí všeho, co tomuto týmu dal. Poté se posune ve svém životě dál, a to jak v osobním, tak v profesním. Ale při pohledu na jeho historii s národním týmem se od něj určitě nikdy nevzdálí.“
Nyní se bude hodně spekulovat o jeho nástupci. Máte nějaké preference?
„Nevím. Vím, o kom chcete, abych mluvil, ale nebudu o něm mluvit, protože to není moje role. Ve federaci je prezident a ten rozhodne. Všichni mluví o Zidanovi, takže nebudu předstírat, že žiji v jeskyni a nevím, co se děje, ale nepřísluší mi se k tomu vyjadřovat.“
Je však Zidane ideálním kandidátem na jeho nástupce?
„Je to Zinédine Zidane! Ale jak jsem řekl, rozhodnutí učiní Philippe Diallo. Uvidíme, jaká kritéria vezme v úvahu a jak se rozhodne.“
Žijete ve stejném městě, nikdy jste se nesetkali, abyste o tom mluvili?
(Úsměv) „Párkrát jsme se potkali, ale snažím se, aby to nebylo příliš často, protože když se potkám se Zidanem, hned se objeví spousta spekulací. Takže se tomu snažím vyhnout, i když je samozřejmě vždycky příjemné Zinédina Zidana vidět.“
Když už mluvíme o dalších Francouzích v Madridu – říká se, že jste sousedé s Antoinem Griezmannem, ale nechcete s ním mluvit…..
(Smích) „Samozřejmě, že spolu mluvíme! S Antoinem se bavím často. Mám rád jeho syna, je to úplný blázen do fotbalu, trochu mi připomíná mě samotného, když jsem byl malý. Mám ho rád, Amaro! Ale je pravda, že situace je trochu komplikovaná, protože žijeme ve městě, kde jsou naše kluby skutečnými rivaly.“
„Ve Francii si lidé neuvědomují, co to znamená, když jsou dva týmy z jednoho města takovými rivaly. Ale pokud jde o Antoina, nebojte se, máme velmi dobré vztahy. Mnohokrát mě pozval k sobě domů na grilování. Ale v Madridu, před sérií dvou zápasů, něco takového prostě není možné. Zatím jsme k tomu neměli příležitost, ale nakonec ji budeme mít, koneckonců bydlíme na stejném místě.“
Hodně se spekulovalo o jeho možném odchodu do reprezentačního důchodu v září. Mluvili jste o tom?
„Samozřejmě. S Antoinem jsem mluvil ještě předtím, než se rozhodl. Věděl jsem nejen to, že se chystá v národním týmu skončit, ale také proč. Ale je to pořád stejné – je to jeho rozhodnutí a jen on vám může říct, proč to udělal. Hodně jsme o tom mluvili před jeho rozhodnutím a pak ještě na zářijovém soustředění. Bylo to náročné soustředění, jak pro něj, tak pro mě. Po prohře s Itálií v Parku princů jsme si tím těžce prošli. Po zápase s Belgií jsme se společně vrátili do Madridu, on byl s rodinou… Jediné, co mohu říct, je, že mě vůbec nepřekvapilo, když své rozhodnutí oznámil.“
Proč pro vás bylo tento sraz tak těžký?
„Protože na mě a Antoina tak trochu ukázali jako na viníky něčeho, za co jsme vlastně ani nebyli zodpovědní. V tu chvíli jsme cítili nedostatek uznání za to, co jsme národnímu týmu přinesli. Měli jsme pocit, že všechno, co jsme do té doby týmu dali, bylo hozeno do koše, jako bychom se k němu teprve připojili. Ale takový je fotbal na nejvyšší úrovni – musíte se s tím umět vyrovnat a překonávat překážky. On se rozhodl ukončit reprezentační kariéru, já se budu snažit hrát, dokud to půjde. Uvidíme, kam mě to zavede.“
Znamená to, že už máte v hlavě myšlenku na to, že skončíte v národním týmu?
„Ne, soustředím se jen na mistrovství světa 2026, to je můj cíl. Vždycky jsem říkal, že mým snem je vyhrát další mistrovství světa a ostatní mě nezajímá. Všechny mé myšlenky a ambice směřují k roku 2026 a turnaji ve Spojených státech.“
Když už mluvíme o Griezmannovi, stojí za zmínku také kapitánská páska, o kterou jste se ucházel. Máte v sobě vlastnosti, které z vás dělají vhodného kapitána?
„Jsem jediný člověk, kterému tuto otázku vůbec pokládají. Někoho jiného byste se přece neptali, jestli je vhodný na kapitána. Páska mi byla přidělena, přijal jsem ji a snažím se svůj úkol plnit co nejlépe. Nechápu ale, proč se po osmi letech v národním týmu, kde téma kapitánství nikdy nebylo kontroverzní, najednou probírá. Když Hugo (Lloris) nemohl hrát, nikdo o zástupcích kapitána nemluvil. A nyní i to vyvolává debaty. Možná mě budete považovat za naivního, ale já tomu opravdu nerozumím. Byl bych rád, kdyby mi to někdo chytřejší než já vysvětlil. Nějaké myšlenky na toto téma mám, ale bude lepší nechat si je pro sebe.“
Co máte na mysli?
„Mám svůj názor, ale nechám si ho pro sebe, protože vím, že jsou lidé, kteří takové situace nikdy nemuseli řešit a prostě by je nepochopili. Ale mám svou teorii o tom, proč se to děje a jak to všechno probíhá.“
Je pro vás kapitánská páska další zátěží?
„Možná si to někteří lidé myslí, ale já jsem to tak nikdy nevnímal. Naopak, je to především pýcha a větší zodpovědnost, ne břemeno. Vždyť mluvíme o kapitánovi francouzského národního týmu! Nelze podceňovat, co to znamená a co to obnáší. Budu ji nosit i nadále s hrdostí a se stejnou touhou, aby tento tým uspěl.“
Myslíte si, že jste dobrým kapitánem?
„Snažím se – snažím se. Ale mám pro vás otázku – co je to vlastně dobrý kapitán? Nevím, co lidé od kapitána očekávají. Hrál jsem za národní tým pod různými lídry – Raphaël Varane, Hugo Lloris, Antoine Griezmann, Paul Pogba… Každý byl jiný, každý měl svůj styl. A já jsem také jiná verze kapitána než ti, kteří nosili pásku na ruce přede mnou. Takže pokud existuje definice „dobrého kapitána“, rád bych ji znal.“
Základní vlastností kapitána je být vzorem, ne?
„Ale být vzorem neznamená dělat všechno dokonale. To by byla dokonalost. Je možné dělat chyby, a přesto být vzorem, protože tak se z nich ostatní mohou poučit. Samozřejmě by bylo nejlepší dělat všechno správně, ale kdyby tomu tak bylo, byl by fotbal stále tak vzrušující? Myslím, že ne! V tomto týmu jsem nyní hráčem s největším počtem vystoupení (86 zápasů), jedním z nejzkušenějších, takže se snažím předávat své zkušenosti a být co nejlepším příkladem – zejména pro mladší generaci.“
Pojďme ke specifikům: může kapitán francouzského národního týmu, který je pojítkem mezi týmem a fanoušky, přijít na tiskovou konferenci a ukázat, že není rád, že tam musí být?
„Za prvé, fanoušci by měli vědět – protože to možná ne každý ví – že ani předpisy federace ani FIFA nezavazují kapitána k účasti na tiskových konferencích. Za druhé, kapitán je stále lidská bytost. Upřímně, nemyslím si, že by žádný fotbalista nějak zvlášť rád chodil na tiskové konference. Ale to k té práci patří – ukážeme se, uděláme to, někdy lépe, někdy hůře, jako každý jiný výkon. Stává se také, že někteří novináři nepoloží ty nejlepší otázky, a pak nikdo neřekne, že jsou nešťastní, že tam jsou. Koneckonců, všichni jsme jen lidé – každý má občas špatný den. Musíme se smířit s tím, že nejsme dokonalí a že ne každá tisková konference bude dokonalá.“
Fotbalové hvězdy mají často pověst těžko ovladatelných. Myslíte si, že spadáte do této kategorie?
„Ze dne na den si nemyslím, že by mě bylo těžké zvládnout. Problém je, že kdykoli se kolem mě něco stane, okamžitě se to dostane do titulků. To vytváří větší tlak na člověka, který o mně musí rozhodovat, protože ví, že vše bude analyzovat a komentovat každý. To může věci trochu zkomplikovat. Ale pokud jde o každodenní fungování, tito špičkoví hráči nejsou o nic „neovladatelnější“ než ostatní. Prostě když má hvězda – jak říkáte – jeden problém každé tři měsíce, média o tom budou tři měsíce mluvit. A když má jiný hráč deset problémů za měsíc, nikoho to nebude zajímat tak dlouho.“
V Lize mistrů můžete nastoupit proti PSG v semifinále. Líbilo by se vám to nebo se tomu raději vyhnout?
„Nejhorší, co můžete udělat, je začít o tom přemýšlet. To mi připomíná minulou sezonu, kdy byli všichni přesvědčeni, že finále PSG proti Realu už bylo napsáno ve hvězdách. A my jsme tam nakonec nebyli, protože PSG vyřadil v semifinále Dortmund. Proto myslím jen na Arsenal, naše čtvrtfinále, a Real Madrid. Stále bojujeme na všech frontách. Máme šanci na konci sezóny dosáhnout něčeho velkého a všechna naše energie musí být zaměřena na to, na sebe a na nadcházející zápasy. Takové spekulace nechme fanouškům, ti mají právo se vzrušovat a předpovídat různé scénáře. Nemáme na to čas.“
Co si myslíte o názoru, že PSG je lepší bez Kyliana Mbappého?
„Vůbec mě to nezajímá… Sleduji všechny zápasy, samozřejmě včetně PSG. Přeji jim to nejlepší. Ale soustředím se na Real Madrid a historický treble, které můžeme vyhrát. Je to něco, co Real Madrid nikdy předtím nedokázal, takže by bylo úžasné dosáhnout toho v mé první sezóně tady. Snažím se nemyslet na nic jiného a dát 150 % Realu Madrid, aby vyhrál tyto trofeje.“
V Paříži má váš přítel radost. Jak si vysvětlujete explozi formy Ousmane Dembélého, nejlepšího střelce Evropy v roce 2025?
„S Ousmanem je to snadné – mluvíme každý den. Vidět ho dosahovat takových věcí je pro mě osobní, protože vím, jak moc byl kritizován, jak moc byl zesměšňován. Od našich 14 let jsem byl jeho největší fanouškem. Vždycky jsem říkal, i když nedával góly, že byl jedním z nejlepších hráčů na světě. Někteří lidé si mysleli, že to říkám jen proto, že se mi líbí. Ale dokážu oddělit přátelství od reality na hřišti.“
„Ousmane dosáhl dospělosti ve věku 27 let, což je ve fotbale zcela běžné. Jsou hráči, kteří dozrávají dříve, takže se mohlo zdát, že přišel pozdě. Ale ne – nikdy se nezpozdil, je to přirozená cesta fotbalisty, který naplno rozvine svůj potenciál v 27 letech. A má před sebou ještě mnoho dobrých let. Jsem za něj opravdu šťastný a doufám, že bude takhle hrát i nadále. Zasloužil si to, tvrdě na tom pracoval a doufám, že si tuto úroveň s francouzským národním týmem udrží až do roku 2026, abychom se společně stali mistry světa (smích).“
Stal se kandidátem na Zlatý míč? Mohlo by to pro vás představovat hrozbu v boji o tu cenu?
„Co znamená „Fotbalista Zlatého míče“? Je pro vás Rodri kandidátem na Zlatý míč? Pro mě to zpočátku nebyl, myslel jsem si, že trofej převezme Vinícius, ale nakonec ji vyhrál Rodri. Kdybych vám to řekl před třemi měsíci, mysleli byste si, že mluvím nesmysly. Dnes není známo, kdo vyhraje Zlatý míč. Jedno je jisté – nikdo nemůže být vyloučen, každý má šanci, dokonce i brankář.“
Kdyby se Real Madrid střetl s PSG v Lize mistrů, potřásl byste si rukou s Nasserem Al-Khelaïfim?
„Samozřejmě, samozřejmě! Strávil jsem sedm let v Paříži a zažil jsem tam úžasné chvíle. Nepatřím k lidem, kteří se dívají jen na negativa – umím ocenit, co mi život dává, profesně i soukromě. Samozřejmě bych mu podal ruku. A ne, nepředstavujte si, že bych si dříve plivnul do ruky!“ (smích)
V jaké fázi je konflikt mezi vámi ?
„To je věc právníků. Myslím, že se to brzy vyřeší, ale je to věc, která mě vůbec netrápí.“
Zbyněk je redaktorem webu Bilybalet.cz. Realu Madrid fandí 20 let, od střídání a skvělého výkonu San Ikera ve finále LM. Specializuje se na články o financích Los Blancos a Castillu. Je také otcem ligového dorostence a má tak blízko k mládežnickému fotbalu.
Zdroj: leparisien.fr
