Mariano: O sedmičku na zádech jsem požádal sám. Zidane měl svého útočníka, který vždycky hrál
- Bývalí hráči Realu
- 11. dubna 2025
- 0 Komentářů
- Zbynek H.
Mariano Díaz poskytl první rozsáhlejší rozhovor od svého odchodu z Realu Madrid. Útočník, který je momentálně bez klubu, v rozhovoru pro Relevo rozebral poslední roky své kariéry. Zveme vás k jeho přečtení, které vám možná poskytne trochu jiný pohled na útočníkův osud.
Zlomovým okamžikem ve vaší kariéře bylo, že když jste se chystal podepsat smlouvu se Sevillou, najednou se o vás přihlásil Real Madrid. Jaké to byly dny?
„Sevilla za mě učinila nabídku Lyonu. Přemlouval jsem vedení, aby ji přijali. Lyon chtěl, abych zůstal, protože jsme se kvalifikovali do Ligy mistrů. Sevilla mě takovým argumentem nemohla přesvědčit, ale i tak jsem tam moc chtěl odejít. Ten klub se mi vždycky líbil, už od dětství. Pak ale přišel Real Madrid a využil ustanovení v dohodě s Lyonem. Na Realu jsem vyrostl, je to nejlepší tým na světě. Jak bych jim mohl říct ne? Volali mi jak José Ángel Sánchez, tak trenér Lopetegui a Florentino. Naléhali na mě, abych se vrátil domů. Tak jsem se vrátil plný nadšení, abych se pokusil odevzdat v klubu svých snů to nejlepší.„
Měl jste nějaké pochybnosti?
„V tu chvíli žádné. Jen jsem se cítil velmi špatně z toho, že jsem nakonec musel Seville říct ne. Přihlásili se o mě jako první. Pokud však vím, Real nemohl přijít dříve, než přišla nabídka Sevilly. Každopádně jsem se cítil hloupě, že jsem jim nakonec musel říct ne.“
Jaké byly první dny po návratu do Realu Madrid?
„Byly velmi šťastné. Vrátil jsem se do Realu, dostal jsem číslo 7, zažil jsem prezentaci v nejlepším klubu na světě v přítomnosti své rodiny a se vší doprovodnou nádherou. Byl jsem zpátky tam, kde jsem fotbalově vyrůstal a kde jsem měl brzy debutovat v Lize mistrů. Proti Římu jsem vstřelil krásný gól. Byla to nádherná věc.„
A kdy se to začalo komplikovat?
„Neřekl bych, že se to začalo komplikovat. Nakonec trenéři prostě vsadili na konkrétní hráče. Benzema hrál v základní sestavě a odvedl skvělou práci. To je vše, co se stalo.“
Bylo pro vás Lopeteguiho odvolání klíčové? Byl to on, kdo se zasadil o váš přestup.
„Ne, protože to byl klub, který na mě vsadil. Chtěl mě jak trenér, tak klub. Julen se mi jako trenér velmi líbí. Vždycky jsem to říkal. Okamžik, kdy byl vyhozen, byl smutný.“
Zmínil jste číslo 7 na dresu. Nemyslíte si, že vám jeho převzetí mohlo ublížit?
„Ne, někdy je to prostě tak, jak to je. Dostanete se do Realu a dostanete číslo, které je opředeno legendou, se kterým hrály ty největší legendy. Převzal jsem ho po Cristianovi…“
Dal vám ho klub sám, nebo jste o něj požádal?
„Bylo to moje rozhodnutí. Vzal jsem to jako výzvu, chtěl jsem hrát se sedmičkou na zádech. Když potom nehrajete v tréninku, je normální, že vás lidé začnou kritizovat. Hazard později zažil totéž, stejně jako mnoho dalších fotbalistů v různých klubech. Nemyslím si, že by mi to číslo nějak měřitelně ublížilo. Prostě buď hrajete, nebo nehrajete.“
Byla možnost odejít už ve vaší první sezoně? Na konci prvního roku po návratu převzal tým opět Zidane.
„Joviće po sezoně koupili, stejně jako Hazarda. Možnost odejít vlastně vypadala na první pohled logicky. Aby k tomu však došlo, muselo by se sejít několik faktorů. Navíc jsem byl v týmu jen první sezonu, chtěl jsem v Madridu triumfovat. Vždycky se toho může stát hodně, ale je potřeba souhra několika okolností, aby se to povedlo. Zůstal jsem a dál jsem bojoval sám za sebe.“
Zidane vám nikdy nedal šanci.
„V Castille mi ji dal. Pak převzal první tým. Po dobré polovině sezony jsem prodloužil smlouvu už za podmínek hráče prvního týmu. Tam jsem ale moc šancí nedostával.“
Mluvíte o první fázi, je to tak? Tehdy jste přišel do týmu, který se chystal na double, a v kádru byla velká konkurence. V útoku byli Morata, Cristiano, Benzema a Bale. Ale když jste se vrátil a později tým opět převzal Zidane, ve frontě na místo před vámi byl nejen Karim, ale také například Jović. Zidane vám nevěřil.
„Karim měl jisté místo. Později měl Jović skutečně také svou šanci. Někdy jsem však byl ten, kdo před ním skočil do fronty, jako třeba v El Clásicu. Zidane měl svého útočníka, který vždycky hrál. Ostatní naopak o své minuty bojovali.“
Jak byste po těch několika letech zhodnotil svou etapu v Realu Madrid? Jak byste ji shrnul?
„Hrát v Realu Madrid je privilegium, něco velmi skvělého, jedinečný zážitek. Nicméně mě mrzí, že jsem někdy nedostal šanci, že jsem nehrál častěji. Takový už ale fotbal je. Trenéři na vás někdy sázejí častěji, jindy méně často. Když fotbalista nehraje, je vždycky naštvaný. Tak to má každý.“
Měli na vás trenéři nebo klub někdy nějaké výtky?
„Ne, to ne. Nikdy jsem takový dojem neměl. Vždycky jsem se snažil ze sebe vydat maximum. Nikdy jsem nežádal vysvětlení, proč jsem nehrál. Prostě jsem se na každém tréninku soustředil na svou práci, takže to byl trenér, kdo si v určitém okamžiku mohl říct ‚sakra, možná jsem se přece jen spletl‘. Nic víc.“
A co vám říkali spoluhráči?
„Nic konkrétního. Vždycky je to tak, že někdo hraje víc a někdo míň.“
Bylo pro vás těžké otevřít téma možného přestupu?
„Odejít z Realu Madrid není pro nikoho jednoduché. Je to nejlepší klub na světě, každý tam chce triumfovat. Myslím, že je to jasné. Možná se občas vyskytly příležitosti k odchodu, ale také to někdy nebylo vůbec jednoduché. V některých oknech bylo jedinou možností ukončit smlouvu nebo jít na hostování. Navzdory tomu, co si možná myslíte, to vůbec nebyla tak jednoduchá záležitost.“
Když se ohlédnete zpět, jak vnímáte všechny ty nepříjemné věci, které se o vás říkaly? Je něco, co vám obzvlášť utkvělo v paměti?
„Nepociťuji žádnou lítost. Občas člověk některé zprávy o sobě pustí z hlavy. Jsou však chvíle, kdy máte pocit, že se k vám někdo zachoval nespravedlivě. Mám na mysli články, ve kterých mě někdo odsuzoval, tvrdil, že nechci hrát fotbal, že nejsem profesionál. To není příjemné. Byl to přece přesný opak. Jsou fotbalisté, kteří se v jednatřiceti letech pomalu přesouvají na druhou stranu řeky, a já si myslím, že jsem teprve v polovině kariéry. Přijde mi to nespravedlivé, ale ani mě to příliš netrápí. Chci jen, aby klub, který na mě vsadí, věděl, že mu důvěru vrátím.“
Dalo by se také vyčíst, že peníze jsou pro vás v kariéře prioritou. Jaké to je doopravdy?
„Je to mýtus. Někteří lidé jdou do Saúdské Arábie kvůli penězům a myslím, že na to má každý plné právo. Ať každý dělá to, co považuje za správné. Já jsem nabídky odtamtud odmítl, protože jsem dal přednost soutěži ve Španělsku. Peníze jsou důležité, ale sport a hraní v dobré lize jsou pro mě vždycky na prvním místě. Právě soutěžení na vysoké úrovni pro mě bylo nejdůležitější.“
Byl jste hodně kritizován. Myslíte si, že vás v tom klub nechal samotného, že se vás nezastal?
„Nejsem v pozici, abych vám mohl říct, jestli se klub může do takové věci vměšovat. Vím jen, že jsem na kritiku mohl reagovat jen každodenní tvrdou prací. To byl jediný způsob, jak jsem tomu mohl zabránit. Ve fotbale se může všechno změnit ze dne na den. Najednou můžete odehrát dobrý zápas a příběh se změní. Ti, kteří vás kritizovali, o vás během chvíle mohou začít psát pozitivně. Já jsem si tím nezatěžoval hlavu.“
Nebyl pozitivní výsledek na koronavirus obzvláště silným úderem?
„Ano, nemohl jsem kvůli tomu hrát v odvetě proti City. Za chvíli jsem byl na všech obálkách a nakonec se ukázalo, že se nakazilo hodně hráčů. Nakonec jsem to bral jako zranění.„
Těch jste měl také hodně. Myslíte, že nebýt zranění, dostal byste více šancí se ukázat?
„Zranění k fotbalu patří, člověk se s nimi musí vyrovnat. Nikomu je nepřeji, ani soupeřům o místo v sestavě, ani hráčům z jiných týmů. Musíte se s tím prostě smířit. Když utrpíte zranění, můžete se po něm vrátit ve skvělé formě. Nemyslím si, že by to byl důvod, proč jsem hrál jen zřídka. V Realu je to obecně těžké.“
Bolelo vás, když vám vzali číslo 7 na dresu, aby ho mohli dát Hazardovi?
„Vlastně ne. To léto jsem mohl odejít. Chápu, že Eden převzal moje číslo. Vizuálně to mohlo fungovat ve prospěch klubu, Hazard přicházel jako velká hvězda. Tomu nevěnuji velkou pozornost.“
Cítil jste se v šatně oblíbený?
„Ze strany mých kolegů velmi. Hodně z nich mě podporovalo. Skvěle jsem vycházel se Sergiem Ramosem, hodně mi pomohl. Ostatní také, například Lucas.“
Jaký byl váš odchod z Realu Madrid, když vám vypršela smlouva?
„Bylo to smutné, protože jsem opouštěl nejlepší klub na světě. Cítil jsem však také vzrušení, protože na obzoru se malovalo další dobrodružství. Chtěl jsem si užít to, co jsem si v Madridu velmi často užívat nemohl, tedy hrát zápasy.„
Jak jste se cítil při loučení s klubem, ve kterém jste strávil tolik let?
„Je těžké loučit se s celým kolektivem a zaměstnanci sportovního města. Měl jsem v hlavě myšlenku, že už se do Valdebebas, kde jsem strávil tolik let a který byl spojen s mým každodenním životem, nevrátím. Nastalo období odloučení od mnoha přátel. Je těžké si uvědomit, že případný návrat na Bernabéu bude možný jen za úplně jiných okolností.“
Po celém létě čekání jste nakonec přistál v Seville. Jaké to bylo přestupové okno? Co se vám honilo hlavou?
„Byl jsem přesvědčen, že chci zůstat ve Španělsku, pokud možno v týmu, který hraje Ligu mistrů. To byla moje představa a priorita. Ptalo se mě několik klubů z různých lig, z Arábie, z Brazílie….. Rozhodl jsem se však vsadit na nejlepší sportovní projekt. Tím se ukázal být ten v Seville. Z finančního hlediska to samozřejmě nebyla nejlepší volba.“
Přišel jste o hodně peněz?
„Takhle se na to nedívám, i když rozdíl byl skutečně velmi velký. Odejít do Saúdské Arábie z Realu Madrid není totéž jako podepsat na konci okna smlouvu s týmem v nouzi.“
Jak byste shrnul svůj pobyt v klubu?
„Po podpisu smlouvy jsem byl velmi šťastný. Zdálo se, že na mě hodně sázejí. Pak jsem se ale zranil a všechno šlo z kopce. Byl jsem naštvaný, že jsem nemohl fanouškům ukázat, jaký hráč Mariano opravdu je. To se však někdy stává.“
Sportovní ředitel Sevilly Víctor Orta říkal, že na konci, na setkání s představenstvem, jste byl velmi emotivní a omlouval jste se, že jste nedokázal naplnit naděje do vás vkládané.
„Rozloučil jsem se s prezidentem i sportovním ředitelem. Řekl jsem, že jsem jim za přestup vděčný, ale také jsem najednou nezačal plakat. Řekl jsem, že mě mrzí, že jsem nemohl naplno ukázat svůj potenciál a že jsem nebyl k dispozici, abych pomohl týmu, když procházel velmi těžkou sezonou.“
Zbyněk je redaktorem webu Bilybalet.cz. Realu Madrid fandí 20 let, od střídání a skvělého výkonu San Ikera ve finále LM. Specializuje se na články o financích Los Blancos a Castillu. Je také otcem ligového dorostence a má tak blízko k mládežnickému fotbalu.
Zdroj: relevo.com
