La Quinta del Buitre. Nejlepší tým, který nikdy nevyhrál Evropský pohár. Třetí díl
- Kronika Bilého baletu
- 30. prosince 2024
- 0 Komentářů
- Zbynek H.
V těžkém období, kdy se Real Madrid snažil získat jakoukoli trofej, se z akademie vynořilo pět nesmírně talentovaných mladíků, kteří společně přinesli královskému klubu během deseti let až 16 velkých titulů a vytvořili legendární La Quinta del Buitre („Supí pětka“). V následující reportáži vám představíme jejich příběh na základě vyprávění Julia Iglesiase. Zde je třetí a poslední díl.
V sezóně 1987/88 začal vát východní vítr. Když Leo Beenhakker zahájil svou druhou sezónu ve funkci trenéra Realu Madrid, zdálo se, že je ideální čas přivést na Santiago Bernabéu La Séptima – sedmý evropský pohár. „Beenhakker udělal rozdíl,“ vzpomíná Míchel v dokumentu o La Quintě. „Vždycky jsme trénovali s míčem a všechno jsme dělali tak, abychom to pak zopakovali v zápase. Na to jsme kladli důraz. Byla to naprostá revoluce ve španělském fotbale, úplně jiná, než se dělala předtím. Bylo to opravdu vzrušující dobrodružství,“ říká Španěl.
Real Madrid měl neuvěřitelný vstup do sezony, když vyhrál prvních osm ligových zápasů. A co víc, v prvních třech z nich nastříleli Beenhakkerovi svěřenci Cádizu (4:0), Sportingu Gijón (7:0) a Realu Zaragoza (7:1) dokonce 18 gólů. Poslední střetnutí se stalo hořkosladkou vzpomínkou, neboť nesmírně působivé vítězství bylo proti novému týmu Miguela Pardezy. Fotografie, na níž stojí celá pětice vedle sebe, Pardeza v bílém dresu Realu Zaragoza a ostatní v hostujících modrých dresech Los Blancos dokonce se zdálo, že se ptá: „co by se stalo, kdyby…“.
Prokletá Evropa
La Liga vyhráli o celých 11 bodů se vší jiskrou, radostí a kreativitou, kterou lze od týmu umělců tohoto kalibru očekávat. Sezóna však měla být definována v pohárové Evropě. Prvním soupeřem na programu byla Neapol Diega Maradony v zápase později známém jako el Partido del Silencio – „Zápas ticha“.
Real Madrid musel odehrát dva zápasy za zavřenými dveřmi poté, co „fanoušci“ Ultras Sur hodili v prvním zápase semifinále loňské sezony na brankáře Bayernu Jean-Marie Pfaffa kus betonu a železnou trubku. Bílý balet porazil na Bernabéu Neapol 2:0, skóre otevřel Míchel z pokutového kopu po faulu na Sanchíse. Toto setkání však bylo zapamatováno pro něco jiného. Chendo, odchovanec klubu, nastavil housle Diegu Maradonovi. „Ptáci začali střílet na lovce,“ řekl Jorge Valdano, který zápas komentoval.
Atmosféra v Neapoli o dva týdny později byla úplně jiná. 83 000 fanoušků za doprovodu ohňostroje zpívalo, jako by na tom závisel jejich život. A to je pouze v okolí hotelu pro návštěvníky. Těžko by se dalo říct, že se situace Realu Madrid zlepšila, když se v 9. minutě trefil Giovanni Francini. Merengues však dokázali odpovědět, když v samém závěru prvního poločasu vyrovnal Butragueño, který definitivně uzavřel dvojzápas. „Ta střela změnila hru. Byli fakt dobří, ale my jsme byli lepší,“ řekl později Míchel.
Věčný nepřítel
Pak přišel čas na Porto, obhájce titulu, v čele s fantastickým tvůrcem hry Rabahem Madjerem. Tomuto týmu se ale nedařilo a Los Blancos vyhráli oba zápasy 2:1. Čtvrtfinále dalo příležitost k pomstě, protože los spojil Los Blancos s Bayernem Mnichov. Střetnutí plné brutálních faulů, ostré hry, betonových bloků a železných trubek vzbudila velké emoce, a co víc, Real Madrid nikdy Bavory nevyřadil z pohárové Evropy.
Situace nevypadala příliš dobře, když tým La Quinty po 50 minutách prvního zápasu prohrával 0:3, ale pak se znovu probudil duch remontady, ještě před odvetou na Bernabéu. Pět minut před koncem skóroval Butragueño a už v 90. minutě získal Real Madrid přímý kop na levém křídle, víceméně v linii s penaltou. Sánchez přistoupil k míči, což mohlo znamenat jediné. „Sakra, zbláznil ses? Nestřílej,“ křičel Gordillo na Mexičana, ale Pfaff se nakonec na nic nezmohl a parádní rána útočníka Bílého baletu zamířila do sítě.
„Věděli jsme, že po něčem takovém odvetu vyhrajeme,“ řekl Míchel po zápase. Ve skutečnosti vedli Merengues už o přestávce 2:0 a uzavřeli soutěž, aniž by se na své soupeře z Německa ani podívali. Porazili svou první černou šelmu.
Smutný konec
V semifinále čekalo PSV. Real Madrid byl jasným favoritem a každý následující bod tohoto zápasu analyzovaný tiskem jasně ukazoval na Beenhakkera, La Quintu a spol. Tým Eindhovenu však i přes odchod Gullita do Milána měl v brance stále Willyho van de Kerkhofa, Ronalda Koemana a skvělého Hanse van Breukelena. Celkový dojem z tohoto zápasu byl, že dominovali svěřenci Guuse Hiddinka, když se v 6. minutě trefil Hugo Sánchez z penalty. Z davu bylo slyšet další „olé“, ale góly nepadly. V 19. minutě navíc Nizozemci po svém jediném útoku vyrovnali, ale průběh zápasu to výrazněji neovlivnilo. Jediný kritický komentář byl od Di Stéfana.
„Nelíbilo se mi, co jsem viděl,“ řekl Argentinec. Míchel nešel dost vysoko a ten gól, který dostali, byl na hovno. Nemůžete dělat takové chyby,“ postěžovala si legenda Realu Madrid. V Eindhovenu se La Quinta setkala s inspirovaným Van Breukelenem. Ať Butragueño udělal cokoli, brankáře PSV prostě překonat nedokázal. Navíc v takové patové situaci, při bezbrankové remíze, vypadl Real Madrid ze soutěže kvůli venkovním gólům. Po zápase si v šatně Míchel sedl do ledové lázně a zůstal tam půl hodiny. „Připadalo mi, jako by se stalo něco, co se stát nemělo. Myslím, že Nizozemci nemohou uvěřit svému štěstí,“ řekl Butragueño po zápase. „Měli dvě střely v celém součtu a dali z nich jediný gól. Měli jsme minimálně devět velkých šancí a také skórovali jen jednou, a přesto jsme vyloučení. Jsme zničení,“ uzavřel Španěl. Na letišti, cestou domů, se El Buitre Sanchísovi přiznal: „Manolo, myslím, že tuhle šanci už nikdy mít nebudeme.“
Bohužel měl pravdu. Real Madrid se v následující sezóně dostali do semifinále Evropského poháru, když v předchozím kole porazili PSV. Narazili však na Milán Arriga Sacchiho s Gullitem, Rijkaardem a Van Bastenem, nemluvě o Paolu Maldinim a Franco Baresim hrajících v obraně. Rossoneri vyhráli celkem 6-1 a porazili Los Blancos i v příští sezóně. „Milan byl lepší než my, jak takticky, tak fyzicky,“ přiznává Butragueño. „Tolik to nebolelo. Ale když vás porazí mnohem slabší tým… Byly to naše nejlepší časy, ty tři roky. My mladí fotbalisté, Hugo Sánchez v nejlepších letech, Rafael Gordillo. Byla to naše doba,“ vzpomíná El Buitre.
„Vaří ti z toho krev. Když se mě zeptají na mou nejlepší vzpomínku na hřišti, napadá mě jich tisíc. Když se ptají na nejhorší, mám v hlavě jen PSV,“ souhlasí Míchel s kolegou. Záložník byl jediným členem týmu, který sledoval, jak PSV porazilo Benficu na penalty v jednom z nejhorších finále v historii. Musel to sledovat, protože to byla jediná televize na klinice, když čekal, až jeho žena porodí. Svým způsobem ho tento pocit promarněné příležitosti konečně dohnal.
John Toshack nahradil Beenhakkera v létě 1989. I když jeho povaha a sebeobdiv znamenaly časté napětí mezi Velšanem a vedením klubu, bylo z jeho příchodu cítit velké uspokojení. Los Blancos vyhráli pět týdnů před koncem soutěže La Ligu o devět bodů, čímž překonali rekord se 109 vstřelenými brankami.
Sánchez vyrovnal 39 let starý rekord Telma Zarry v počtu vstřelených gólů v ligové sezóně (38), přičemž každý vstřelil prvním dotekem. Na čtvrtinu mu asistoval Míchel, i když se oba muži stále snažili spolu nemluvit. „Byla to nejlepší verze našeho týmu,“ vzpomíná s úsměvem Mexičan. Přišly však nějaké potíže.
Snaha o roztržení Supí pětky
V domnění, že Butragueño měl na Bernabéu příliš velký vliv, chtěl Toshack rozbít La Quintu a osvěžit tým. Do týmu přibral rumunského tvůrce hry Gheorghe Hagiho, ale z týmu odešel pouze Vázquez. Prezident Realu Madrid Mendoza nedovolil na Butragueña, Sanchíse a Míchela ani sáhnout. „Potím se na lavičce víc než někteří hráči na hřišti,“ stěžoval si Toshack na konferencích.
„Víc se potí, protože je horko a je tlustý,“ zněla odpověď ze šatny novinářům. Mezi La Quintou a trenérem začal konflikt. Španělé zuřili nad Velšanovými pokusy podkopat jejich pozici v týmu. „Sanchís je ten nejhorší člověk, se kterým jsem se kdy nerad setkal,“ řekl Toshack v poslední den při tiskové konferenci po porážce 2:1 s Valencií. Mendoza ho okamžitě vyhodil.
Konec La Quinty
I když Butragueño, Sanchís a Míchel v klubu zůstali a Vázquez se později vrátil, aby znovu vyhrál ligový titul v sezóně 1994/95, klub se posunul kupředu. Stal se nezávislým na La Quinta. Novou hvězdou se stal další teenager Raúl. Butragueño a Vázquez toho léta odešli a Míchel je následoval o rok později. Pardeza se nikdy nevrátil. Jediný, kdo v klubu zůstal, byl Sanchís. Do důchodu odešel v roce 2001, ve věku 36 let, po 720 vystoupeních v bílém dresu.
Jeho dovednosti a dlouhověkost mu umožnily zůstat v klubu svého srdce tak dlouho a zároveň mu poskytly příležitost vyhrát jedinou trofej, o které celá La Quinta snila. Byl kapitánem Realu Madrid, který vyhrál Ligu mistrů v roce 1998 vítězstvím 1:0 nad Juventusem v Amsterdamu, čímž skončilo období 32 let bez La Orejony ve španělském hlavním městě. Po zápase byl Sanchís extrémně rezervovaný a řekl pouze tři slova: „to je pro ně.“ A všichni věděli, kdo to byl.
Supí pětka byla vždy víc než jen trofeje. Samozřejmě vyhráli až 16 trofejí za La Ligu, Pohár UEFA a Královský pohár, ale to se nedá srovnávat s nadějí a vzrušením, které dávali fanouškům Realu Madrid více než deset let. Jejich dědictvím je, jak jsou dodnes ve španělském hlavním městě vzpomínáni a milováni mezi lidmi, pro které může být nejpamátnějším a největším úspěchem vyhrát Evropský pohár, který tento tým přece nikdy nezískal.
Kvůli zraněním, formě, experimentům se sestavou nebo případu Padrezy, který klub opustil poměrně brzy, se pouze jednou v historii objevilo všech pět hráčů na hřišti od první minuty. To se odehrálo v zápase Copa del Rey proti Atléticu v červnu 1987. „Byli jsme velmi odlišní lidé, ale to, co nás spojovalo, byla láska k fotbalu,“ vysvětluje Míchel. „Mluvili jsme o tom mimo hřiště, smáli se tomu a sledovali spolu zápasy. Moderní hráči to nemilují tak, jako jsme to milovali my,“ uzavírá Španěl. „Vyrostli jsme spolu a fotbal byl hrou, která nám umožňovala užívat si života. Ještě nikdy se nestalo, aby do prvního týmu nastoupilo najednou tolik hráčů a prosadili se,“ potvrzuje Butragueño.
Když La Quinta v roce 2008 slavila 25. výročí Iglesiasova článku, byli poprvé od roku 1987 vyfotografováni společně a památná fotografie na La Romareda. „Vyfotili nás, jako bychom byli nějaká popová kapela, která právě oznamuje svůj návrat na pódia,“ napsal tehdy Pardeza. „Ale tady není žádné jeviště, žádné publikum a žádní umělci. Zůstávají jen vzpomínky lidí, kteří si nás pamatují. Raději si však myslím, že si nás nepamatují jako lidi, ale pamatují si naději, kterou jsme představovali,“ říká Španěl.
Ve Španělsku, zotavujícím se z diktatury, byla taková naděje ztělesněna politicky, sociálně a kulturně v podobě fotbalového týmu. V polovině osmdesátých let byl chlapec z Katalánska z kopců kolem Barcelony nadšený týmem Realu Madrid, La Quinta. O dvacet let později se již jako úspěšný fotbalista a trenér sklonil před Supí pětkou. „Upřímně si myslím, že La Quinta del Buitre je nejlepší tým, jaký jsem kdy viděl.“ Pep Guardiola dal toto ocenění Realu Madrid a jeho legendární pětici.
Nejlepší tým, který nikdy nevyhrál evropský pohár? La Quinta del Buitre. To je nad slunce jasné.
Zbyněk je redaktorem webu Bilybalet.cz. Realu Madrid fandí 20 let, od střídání a skvělého výkonu San Ikera ve finále LM. Specializuje se na články o financích Los Blancos a Castillu. Je také otcem ligového dorostence a má tak blízko k mládežnickému fotbalu.
Zdroj: FourFourTwo
