La Quinta del Buitre. Nejlepší tým, který nikdy nevyhrál Evropský pohár. První díl
- Kronika Bilého baletu
- včera 13:35
- 0 Komentářů
- Zbynek H.
V těžkém období, kdy se Real Madrid snažil získat jakoukoli trofej, se z akademie vynořilo pět nesmírně talentovaných mladíků, kteří společně přinesli královskému klubu během deseti let až 16 velkých titulů a vytvořili legendární La Quinta del Buitre („Supí pětka“). V následující reportáži vám představíme jejich příběh na základě vyprávění Julia Iglesiase. Zde je první část.
„Kdo je sakra ten divně vypadající kluk vpředu?“ Bývalý trenér Realu Madrid Luis Molowny neměl jednoho zářijového odpoledne roku 1980 nic konkrétního na práci, a tak se rozhodl sledovat přátelské utkání jednoho z mládežnických týmů královského klubu proti San Lorenzu. Tam nemohl uvěřit tomu, co viděl. V útoku Realu Madrid hrál modrooký blonďák tak útlé postavy, že se zdálo, že ho sebemenší poryv větru odnese ze hřiště. Tento chlapec, kterému už jednou bylo odepřeno privilegium hrát v bílém dresu, měl dlouhé ruce a krátké nohy a mezi soupeři se pohyboval jemně, vyhýbal se kontaktu jako baletka při grand jeté.
Emilio Butragueño
Molowny sprintoval na druhou stranu hřiště, což vzhledem k jeho váze nebyl žádný problém, a co nejrychleji dohnal trenéra onoho týmu Juana Gallega. Ten ukázal prstem na chlapce s číslem sedm na zádech a zopakoval svou otázku. „Emilio Butragueño,“ zněla odpověď. „Dobrý kluk, pracuje v otcově parfumerii na Calle de Narvaéz,“ řekl Gallego. „Je to zasranej génius,“ zavrčel Molowny.
Pokud při rozhovoru s fanoušky Realu Madrid určitého věku vyslovíte jméno Emilio Butragueño, v jejich očích se s největší pravděpodobností objeví nadšení smíšené s nostalgií. Ta mimořádná inteligence, instinkt zabijáka a nedostatek slitování v pokutovém území byly naprosto neslučitelné se vzhledem milého chlapce z vedlejšího bloku.
Nejenže byste mu dovolili, aby si vzal vaši dceru, ale také byste mu zaplatili svatbu, odevzdali všechny své úspory, a nakonec byste mu za tu laskavost poděkovali. Butragueño byl tváří legendárního týmu, který dal Realu Madrid 16 titulů během 10 let a zaznamenal neuvěřitelnou sérii 121 zápasů na Santiago Bernabéu bez porážky.
El Buitre, nebo prostě Sup, jak zněla jeho přezdívka vytvořená ze slabik jeho příjmení, vyšel z akademie královského klubu přibližně ve stejné době jako další čtyři nadprůměrně talentovaní teenageři. Společně byli známí jako Quinta del Buitre („Supí pětka“) a dohromady odehráli v bílém dresu více než 2000 zápasů.
Nejdůležitější však bylo, že celá čtveřice z nich pocházela z Madridu a jejich spojení s Los Blancos bylo zcela zřejmé. Záleželo jim na klubu, starali se, tak proč o Supí pětce nevíme víc? Protože, jak řekl krátce před svou smrtí svatý Alfredo Di Stéfano, „nikdy nevyhráli evropský pohár“.
Zrození Supí pětky
Na konci roku 1983 už Real Madrid tři roky nezískal mistrovský titul. Přestože se před nedávnem, v roce 1981, dostali do finále Evropského poháru, jejich hra nebyla příliš oku lahodící. Pragmatická. Neinspirující. Defenzivní. Julio César Iglesias, tehdejší novinář listu El País, věřil, že musí existovat lepší způsob. „Už jsem měl mechanické hry Realu Madrid plné zuby. Ten fotbal, kde nebyla žádná kreativita, jen fyzická stránka,“ řekl o tomto období. „Začal jsem sledovat jejich mládežnické týmy a kreativita mladých Španělů mi připadala mnohem zajímavější,“ řekl Iglesias.
Několik měsíců chodil na každý zápas Castilly ve druhé lize. Na začátku listopadu hrála rezerva natolik dobře, že se vyšvihla na pozici druholigového lídra, a natolik atraktivně, že místo na zápasy prvního týmu, který vedl Di Stéfano, chodili fanoušci na ty Castilly.
Netrvalo dlouho a ředitelé klubu si uvědomili, že pro utkání s druhým týmem tabulky, rezervou Athleticu Bilbao, tréninkové hřiště, které pojme maximálně kolem 2 000 fanoušků, nestačí. Rozhodli se proto zápas, který se měl konat 28. listopadu, přesunout na Santiago Bernabéu. Julio Iglesias tak měl ústřední téma pro svůj příběh a vybral pět hráčů, jejichž charakteristiky ho nejvíce zaujaly: Manolo Sanchís, střední obránce, Emilio Butragueño, útočník, Miguel Pardeza, křídlo, a dva záložníci, Martín Vázquez a Míchel, kapitán týmu.
Hvězdou večera se měl stát Butragueño, který v sezóně vstřelil již 15 branek. Zajímavostí je, že chlapec, který byl díky svému otci platícímu poplatky klubovým socios ode dne svého narození, byl velmi blízko přestupu do Atlética poté, co ho jeho vysněný klub odmítl.
Tři dny po začátku týdenní zkoušky v týmu Rojiblancos vešel do pokoje mladého Emilia jeho otec. „Jak jsi vůbec mohl pomýšlet na to, že bys hrál za Atlético? To nemohu připustit.“ Zatahal za nitky, využil několika známostí, mimo jiné mezi hráči prvního týmu, a zařídil synovi další testy. Když se z nich Emilio vrátil, řekl jen jedno slovo: „Hrůza“.
Trenéři Realu Madrid však byli trochu jiného názoru a nabídli mu, aby se k týmu připojil. „Velmi dobře vede míč oběma nohama. Má přehled opravdového záložníka a někdy si sám najde prostor a vystoupí z pozice tak dokonale, že mu spoluhráči nestačí,“ stojí ve zprávě po těchto testech. Butragueño nikdy nevěřil, že se stane profesionálním sportovcem. Doma místo sledování sportovních událostí v televizi raději četl knihy o umění. Dokonce i v době, kdy už pravidelně hrál za první tým Realu Madrid, pomáhal svému otci provozovat parfumerii a nosil jeho zboží do šatny královského týmu. „Nedával nám absolutně žádné slevy,“ vzpomíná jeden z nich.
Miguel Pardeza
Miguel Pardeza, jediný ze supí pětky, který nepocházel z Madridu, byl ryzím talentem. „V patnácti letech jsem už byl plně fyzicky vyspělý. Tehdy jsem byl nezastavitelný,“ vzpomíná křídelník, známý svou rychlostí. Pardeza byl Butragueñovým jediným společníkem v útoku, ačkoli se pohyboval spíše v krajních oblastech hřiště. Byl také nejinteligentnějším z celé party. Udělal si doktorát ze španělské klasické literatury a jeho tématem byla díla Césara Gonzáleze Ruana. I v době, kdy už hrál za první tým Bílého baletu, pokračoval ve vedení svého sloupku v novinách.
Manolo Sanchís
Manolo Sanchís naopak vnesl do týmu oheň a houževnatost. Byl synem Manuela Sanchíse, legendárního obránce Realu Madrid, který v roce 1966 získal Evropský pohár. Sanchís senior tak vždy vyhrával domácí debaty. „Vyhrál jsi někdy evropský pohár? A já ano. A teď jdi spát.“ Manolo upoutal Iglesiasovu pozornost jednoho chladného odpoledne, kdy na tribunách zápasu Castilly bylo jen sedm diváků. Jedním z nich byl šestinásobný vítěz Evropského poháru Paco Gento, který seděl opodál, a tak si k němu Iglesias dřepl. „S číslem pět hraje Sanchísův syn,“ řekl Gento, který ostatně sdílel šatnu s Manuelem. „Je mnohem, mnohem lepší než jeho otec.“
Martín Vázquez
Martín Vázquez měl nejobtížněji cestu k jeho objevení. Narodil se v Pozuelu, předměstí Madridu, a první šanci zazářit dostal až během mládežnického turnaje v Buenos Aires, kde Merengues skončili třetí. Argentinský deník El Gráfico vyznamenal Martína cenou pro nejlepšího hráče turnaje, ale Iglesias netušil, kdo je zmíněný mladík, a tak začal chodit na zápasy Castilly a nakonec to zjistil. „V jednom zápase jsem si ve středu hřiště Realu Madrid všiml plavovlasého kluka, který se pohyboval s míčem přesně tak, jak bychom si všichni přáli. Zacházel s ním téměř s něhou, hrál perfektně oběma nohama. Okamžitě jsem věděl, že to je náš Martín, ten, o kterém psalo El Gráfico,“ vypráví novinář.
Míchel
Poslední ze supí pětky, Míchel, se vybíral nejsnáze. „To byl ten sexy,“ směje se Butragueño. „Rozhodně to byl ten, kdo z našeho úspěchu těžil nejvíc.“ K turnaji U-19, který se hrál v Monaku, se váže jedna historka. Míchel, který byl vyhlášen hráčem turnaje, velmi padl do oka monacké kněžně Caroline, dceři americké herečky Grace Kellyové. A co víc, vévodkyně byla údajně mladým královským fotbalistou tak poblázněna, že se Philippe Junot, pařížský bankéř a manžel vévodkyně, rozhodl podat rozvodové papíry. Míchelův filmový půvab však jeho fotbalové kariéře nepomohl a jako poslední se v roce 1983 připojil k prvnímu týmu Realu Madrid, načež byl zveřejněn Iglesiasův článek.
„Všichni odešli do prvního týmu a v Castille jsem zůstal jen já. Bylo mi už 20 let a začínal jsem přemýšlet, jestli bych neměl odejít. Byl jsem na pokraji podpisu smlouvy s Málagou,“ vzpomíná Španěl. Frustrován nedostatkem herních příležitostí a s pocitem naprostého a neopodstatněného odstrčení jednou na parkovišti oslovil Alfreda Di Stéfana, tehdejšího trenéra prvního týmu, aby ho požádal o šanci. Argentincova odpověď však přišla rychle a byla tak strohá, jak jen mohla být. „Dokud ti nenarostou pořádné koule, tak ani náhodou,“ řekl.
Zbyněk je redaktorem webu Bilybalet.cz. Realu Madrid fandí 20 let, od střídání a skvělého výkonu San Ikera ve finále LM. Specializuje se na články o financích Los Blancos a Castillu. Je také otcem ligového dorostence a má tak blízko k mládežnickému fotbalu.
Zdroj: FourFourTwo
