La Quinta del Buitre. Nejlepší tým, který nikdy nevyhrál Evropský pohár. Druhý díl
- Kronika Bilého baletu
- 29. prosince 2024
- 0 Komentářů
- Zbynek H.
V těžkém období, kdy se Real Madrid snažil získat jakoukoli trofej, se z akademie vynořilo pět nesmírně talentovaných mladíků, kteří společně přinesli královskému klubu během deseti let až 16 velkých titulů a vytvořili legendární La Quinta del Buitre („Supí pětka“). V následující reportáži vám představíme jejich příběh na základě vyprávění Julia Iglesiase. Zde je druhý díl.
Iglesias už měl téma pro svůj článek. Měl také název: „La Quinta del Buitre“. Muselo však dojít k nějakým úravám. „Amanciovo jméno jsem přidal, protože můj redaktor řekl, že by bylo příliš velkým excesem věnovat celou stránku nějakému frajerovi,“ říká novinář. Zmíněný Amancio byl trenérem Castilly a bývalým spoluhráčem otce mladého Sanchise. Amancio y La Quinta del Buitre se tedy objevil ve španělském tisku 14. listopadu 1983. V době před sociálními sítěmi a rychlou komunikací žádný článek nevyvolal takový rozruch, takový zájem.
A nastalo šílenství
O dva týdny později přišlo na zápas Castilly s rezervou Athleticu Bilbao až 63 000 diváků. Domácí vyhráli 4:1 v tak rozkošném a vzrušujícím stylu, že Di Stéfano už nemohl supí pětku ignorovat. Sanchís a Vázquez debutovali o týden později, kdy vyhráli 1:0 v Murcii, a Pardez 31. prosince proti Espanyolu.
Nejpamátnějším debutem však byl debut Butragueña. Na začátku února 1984 prohrávali Los Blancos s týmem Cádizu 0:2 a každou minutou se blížili téměř potupné porážce. „Chlapče, rozcvič se,“ řekl osmnáctiletému Emiliovi Alfredo di Stéfano. Během půlhodiny vstřelil Butragueño dva góly, z nichž druhý padl po fantastické akci, kdy se Španěl dostal přes tři hráče a z velmi ostrého úhlu uklidil míč do sítě. V samotném závěru rozehrál celou akci téměř do konce, což Realu Madrid přineslo vítězný gól.
Sám však na svůj debut v základní sestavě, který přišel o týden později na Santiago Bernabéu proti Realu Zaragoza, kde královský celek vyhrál pouze 1:0, vzpomíná mnohem lépe: „Byl to jeden z nejúžasnějších dnů mého života. První, co jsem udělal, bylo, že jsem se podíval směrem nahoru, kde jsme obvykle sedávali s otcem. Seděla tam moje matka, která na zápasy nikdy nechodila. Narodil jsem se a vyrostl v Madridu. Sbíral jsem obrázky fotbalistů. Tehdy mi došlo, že jsem se z pozorovatele stal pozorovaným,“ vypráví Emilio. Butragueño a spol. umožnili fanouškům královského klubu věřit v něco nového v době, kdy jejich milovaný klub jen těžko držel krok s Barcelonou a Atlétikem.
„Měli jsme styl, byli jsme plní kreativity a nebáli jsme se to ukázat. Dokázali jsme ukázat něco nového. V týmu jsme s tím počítali. Ptali se nás na náš názor. Fotbalisté se stávali důležitými postavami ve společnosti. Přicházelo moře změn a my jsme to měnili k obrazu svému. Byli jsme takoví inovátoři,“ konstatuje po letech Míchel.
La Movida
Člověk měl dojem, že Supí pětka byla něco jako Movida Madrileña, určité období společenských dějin španělské metropole, kdy největšími hlasy generace byli režisér Pedro Almodóvar a zpěvačka Alaska. La Movida bylo hnutí, kdy se společnost bouřila a odhalovaly se věci jako sexuální otevřenost, drogy a kontroverzní filmy. Byla to reakce, která jako by se „probudila“ po Francově diktatuře.
Takové kroky obvykle vyvolávají, hlavně zpočátku, značný odpor, často i odmítání. V případě La Quinty to bylo úplně jinak. Přineslo to téměř jen pozitivní emoce, vzrušení a lidé odpočítávali dny do dalšího zápasu svých oblíbenců v bílých dresech. Patřily k probouzející se demokracii a nebyly, jako dříve fotbal, nástrojem fašistického boje o kontrolu.
Míchel, největší „superstar“ Pětky, mohl ve svém submadridském městečku Las Rozas trávit hodiny jen rozdáváním autogramů. „La Quinta existovala úplně stejně jako La Movida,“ řekl bývalý trenér a fotbalista Los Blancos Jorge Valdano.
V květnu 1984 nahradil Amancio Di Stéfana ve funkci trenéra Realu Madrid poté, co dovedl Castillu k titulu v Segundě. Argentinec narážel na stále větší odpor obchodněji naladěných majitelů klubu. Poukazovali na něj jako na člověka ze staré školy, příliš upjatého a přímočarého, produkt Francismu, který se navíc snažil přivést do klubu mladou generaci.
Míchel se nakonec prosadil do prvního týmu a měl v něm zůstat až do roku 1996. Do týmu přinesl obrovskou úroveň. Přizpůsobil se hře v hloubi pole a dodával míče Butragueñovi a Santillovi, kteří hráli výše, a které druhý jmenovaný proměňoval ve střely. Vázquez hrál jako číslo 10 a Sanchís velel obraně z pozice středního obránce. Pouze Pardeza se snažil najít pravidelnost a vrátil se do Castilly.
Zrod Remontad
Přestože Los Blancos skončili v sezoně 1984/85 až 17 bodů za Barcelonou, byla to zároveň sezona, která poznamenala jejich mentalitu. Založili legendu tak silnou, že dodnes jasně existuje nejen v duši každého fotbalisty, ale také v duši každého příznivce tohoto týmu. Remontada. Královští lvi si vybojovali postup po prohře 1:3 s Rijekou, když v listopadu 1984 v prvním zápase třetího kvalifikačního kola Poháru UEFA prohráli 0:3 s Anderlechtem. V týmu bylo patrné neporozumění mezi různými generacemi fotbalistů. To však nemohlo utlumit kouzlo, které La Quinta přinesl, a v odvetě na Bernabéu Merengues zvítězili 6:1, přičemž hattrickem se blýskl Butragueño a doublem Valdano.
„Moje nejlepší chvíle byly určitě ty evropské večery na Bernabéu. Magické, nezapomenutelné okamžiky. Nejhlouběji ve mně sedí první z našich odvet, ta proti Anderlechtu. Byl to také zlomový okamžik mé kariéry, tehdy jsem se stal skutečným hráčem první jedenáctky,“ vzpomíná po letech Butragueño. V semifinále si Amanciovi svěřenci zopakovali příběh proti Interu, který v předchozím kole postoupil díky jedinému gólu ve dvojzápase s Tottenhamem. Los Blancos na San Siru prohráli 0:2, aby v odvetě otočili skóre díky dvěma trefám Santillana a jedné Míchela, který se v takových velkých příležitostech vždy objevil. Finále proti maďarskému Videotonu bylo už jen formalitou.
V sezóně 1985/86 se Bílý balet stal prvním týmem v historii, který obhájil Pohár UEFA. Odvety proti AEK Atény (porážka 0:1 v prvním zápase), Borussii Mönchengladbach (5:1 v prvním zápase, ale ve Španělsku díky venkovnímu gólu otočeno) a opět Interu v semifinále (3:1 na San Siru a 5:1 po prodloužení v Madridu). Stejně jako loni bylo finále, tentokrát proti FC Kolín, formalitou.
La Remontada se stala sebenaplňujícím se proroctvím. Ať už to byla pravda, nebo ne, La Quinta vždy v závěrech za dramatických okolností vstřelila góly a odčinila tak prohru z prvního zápasu. Soupeři se vždy v hloubi duše chvěli, dokonce to od hráčů v bílých dresech očekávali.
Doplnění legendárními hráči
Aby se však Real Madrid vyhnul opakujícím se počátečním problémům, vydal se na nákupy. La Quinta získal solidní základ, ale umělci potřebovali umělce, se kterým by se dobře spolupracovalo. V osobě Huga Sáncheze právě takového umělce získali. Mexický útočník působil jako opravdový živel. Úhlavní nepřítel, který už byl posledním držitelem Pichichiho ceny pro nejlepšího střelce, byť ještě v barvách Atlética.
V následujících pěti sezonách však měl tento úspěch zopakovat hned čtyřikrát. Po Sánchezovi následovali Rafael Gordillo, záložník Realu Betis se železnými plícemi, a Antonio Maceda, obránce Sportingu Gijón. Mexičan, který okamžitě poznal, jak velký respekt má prezident supí pětky Ramón Mendóza k sobě i k dalším dvěma letním přestupům, pojmenoval La Quinta de los Machos. Kontext asi není třeba nikomu vysvětlovat.
Sánchez a Míchel se neměli zrovna v lásce. Prvnímu se nelíbilo nedotknutelné postavení, kterému se ten druhý v Madridu těšil, což souviselo s tím, že se narodil a vyrostl na ulicích španělské metropole. Druhému se zase nelíbil typicky mexický způsob, jakým Hugo mluvil s médii. „Odpovídám na hřišti,“ odpovídal na otázky novinářů, které se ho týkaly. Koneckonců to tak dělal vždycky. Každopádně když Míchel asistoval Sánchezovi u téměř pětiny z jeho 208 gólů v bílém dresu, musel sám Mexičan uznat spoluhráčovu úroveň. „Je to nejlepší hráč na světě na svém postu,“ řekl jednou útočník.
Pod taktovkou navrátivšího se Luise Molownyho, který na začátku desetiletí objevil talent Emilia Butragueña, získal Real Madrid v sezoně 1985/86 první ligový titul po šesti letech. Bylo to první z pěti vítězství v řadě.
El Buitre, Míchel a Sanchís byli stálicemi první jedenáctky a Vázquez byl velmi platným hráčem týmu, který se také často prosazoval. Pouze Pardeza měl nadále problémy s časem stráveným na hřišti. V sezóně 1986/87 hrál důležitější roli, dokonce dostal povolání do španělské reprezentace, ale když vepředu hrál Sánchez a jeho vřelý přítel Butragueño, musel odejít.
„Nemohu bojovat s legendou,“ řekl Pardeza tajemně a v létě 1987, ve svých 22 letech, odešel do Realu Zaragoza, kde ještě dvakrát vyhrál Královský pohár. V té době měl za sebou pouhých 34 zápasů od první minuty v bílém dresu.
Zbyněk je redaktorem webu Bilybalet.cz. Realu Madrid fandí 20 let, od střídání a skvělého výkonu San Ikera ve finále LM. Specializuje se na články o financích Los Blancos a Castillu. Je také otcem ligového dorostence a má tak blízko k mládežnickému fotbalu.
Zdroj: FourFourTwo
