Kroos: Odpovědnost musí převzít Fede. Říct Carlovi, že končím bylo těžké, věděl jsem, že bude smutný
- Bývalí hráči Realu
- dnes 12:13
- 0 Komentářů
- Laša
Toni Kroos poskytl velký rozhovor deníku MARCA u příležitosti konání marketingové akce pro značku Marc O´Polo. Bývalý německý záložník v něm zavzpomínal na svůj přestup do Realu Madrid. Hovořil o tom, jak těžké pro něj bylo rozhodnutí ukončit kariéru i o tom, jak se v prvních měsících poté, co pověsil kopačky na hřebík, cítí.
Jak se Toni Kroos cítí po třech měsících bez fotbalu?
„Cítím se skvěle, opravdu, jsem šťastný, i když ten život je jiný. Ale cítím se dobře. Jsem stejně šťastný, jako předtím. Mám zajímavé projekty a vedu skvělý život.“
Vidíme tě všude. Jsi mode, trenér v akademii, pořádáš turnaje, pracuješ v nadaci… Máš víc práce, než dřív!
„Může to tak být. Můj život je jiný, ale sám si myslím, že teď pracuji víc než předtím (smích). Je to jiná práce. Je to více o přemýšlení, realizaci projektů a péči o ně. Chci, aby všechno vyšlo dobře, ale musím na tom pracovat. Například v akademii mám mnoho dětí, které chci zlepšit po fotbalové stránce. Musíme vytvořit jeden individuální plán pro kluky a jeden pro tým. Tady se můj život změnil. Dříve jsem chodil na trénink, hrál a hotovo. Teď musím přemýšlet. A je tu také Nadace. Ta funguje již 10 let. Snažíme se v ní pomáhat dětem, které na tom nejsou tak dobře, nebo jsou ve špatné životní situaci. Zapojena je celá jejich rodina, mnoho lidí je ve špatné situaci. Mám štěstí, protože moje děti jsou zdravé. Můj život je neskutečný, to je pravda. A právě proto si toho vážím a snažím se pomáhat, jak jen to jde.“
Jak jsi na tom s modelingem? Jsi vidět na plakátech Marc O´Polo po celém městě. Jeden velký transparent je dokonce v centru přes celou budovu!
„(smích) Mít takového sponzora je důležité. Opravdu mi hodně pomáhá. Nejsem z těch, kteří dělají bláznivé věci a vybírám si značky, které mi vyhovují, mají styl, který se mi líbí a jsou seriózní. Ale nebyl jsem to já, kdo rozhodl, že v Madridu budu na tak velkém plakátě!“
To zní jako kdyby ses trochu styděl, že jsi tam jako model a ne fotbalista. Je to tak?
„(smích) Nebyl jsem tam, neviděl jsem to… Ale lidé mi poslali spoustu fotek. Nestydím se, ale ani jsem tam nešel, abych se na sebe podíval (smích).“
A jak se na tebe z této perspektivy dívá žena a děti?
„Pro mého nejstaršího syna je trochu těžší to pochopit, protože celý život je zvyklý mě vídat na hřišti, chodit na stadion… Ale také jsou rádi, že jsem častěji doma a méně cestuji. Všichni si to užíváme. Můj syn si určitě zvykne. Dcera je například spokojená a nic jí nechybí, ale můj syn si musí zvyknout. Adaptujeme se na nový život. Jsme velmi šťastní, hlavně já.“
Sportuješ ještě?
„Ano, prakticky každý den. Vůbec jsem se nezastavil. Po EURO jsem odpočíval asi jen 2-3 dny. Pořád je něco, co mě nutí cvičit a cvičit. Fotbal ale už nehraju každý den, to ne. Pořád jsem ale aktivní.“
Jakým sportům se věnuješ?
„Od všeho trochu. Běhám, hraji tenis, doma mám pomůcky na cvičení… Sport miluji, ale teď už to dělám jinak, než dřív.“
Co se týče jídla, dopřeješ si teď víc?
„Řekl bych, že jím stejně, ale to je proto, že i předtím jsem si dříve dovolil jíst různé věci. Nikdy jsem nežil nezřízeným životem. Staral jsem se o sebe skvěle, ale i život si člověk musí užívat. Dával jsem si na sebe pozor, abych se vyhýbal zranění a cítil se dobře… Stejné je to i teď. Když dělám dobré věci, cítím se dobře.“
Co bylo nejtěžší: sdělit rozhodnutí o konci kariéry rodině, Florentinovi nebo Ancelottimu?
„Abych byl upřímný, pro ženu to nebylo těžké, protože toto rozhodnutí bylo vzájemné. Doma to tedy překvapením nebylo, bavili jsme se o tom měsíce. Žena byla ráda, že budu doma častěji. Mnohem těžší bylo říct to nejstaršímu synovi, protože on byl můj velký fanoušek. Věděl jsem, že mě rád sleduje v televizi i na stadionu. Prožil toho hodně. Byl na čtyřech finále Ligy mistrů jako dítě. Na to nikdy nezapomene… Ano, pro mého syna to bylo těžké. Pro mě osobně bylo těžké to říct Carlovi, protože on očekával, že zůstanu. A také proto, že jsme spolu měli a stále máme velmi dobrý vztah. Byl to můj první trenér tady v Madridu. Nebylo to snadné, ale všechno v životě má svůj konec.“
A jak vybrat ideální okamžik ke sdělení takového rozhodnutí? Stalo se, že jsi byl odhodlán to Carlovi říct, ale pak jsi couvl?
„Nebylo to jednoduché. Věděl jsem, že se nebude zlobit, ale bude trochu smutný. Ani pro mě to nebyl jednoduchý okamžik, protože jsem věděl, že se chýlí ke konci něco výjimečného. Snažil jsem se vybrat ten správný a snadný okamžik… Měl jsem štěstí, že jsme vyhráli La Ligu. Tak jsem si řekl: Teď! Mezi vítězstvím v La Lize a finále Ligy mistrů byl perfektní čas. Bylo by složitější, kdybych to řekl před jistotou titulu v La Lize. Nechtěl jsem, aby to něco zastínilo.“
Jak jsi to sdělil svým spoluhráčům?
„Řekl jsem to jednomu po druhém. S některými jsem hrál krátce, s jinými déle. S některými spoluhráči jsem si byl hodně blízký. Chtěl jsem každého z nich o tomto rozhodnutí informovat osobně. Také jsem nechtěl, aby se informace objevily dříve na internetu nebo v novinách, takže jsem to zvládl během 1-2 dnů. Myslím, že jsem si zasloužil, aby tato informace vyšla ven ve chvíli, kdy jsem si přál. Klub na tom byl stejně. Sdělil jsem klubu své rozhodnutí a bylo mi řečeno, že to mohu sdělit, kdy budu chtít. Naštěstí předtím nic neuniklo, což bylo opravdu překvapení.“
Nesnažili se tě přesvědčit?
„Nejlepší je, že po deseti letech mě všichni dobře znají. Věděli, že když učiním rozhodnutí, které mám dobře promyšlené, není cesty zpět. Trenér mi řekl: „Ty jsi Němec, nedá se nic dělat, že?“ Snažili se mě přesvědčit, ale věděli, že se to nestane. Vysvětlil jsem jim, že jsem se rozhodoval měsíce a že to nezměním. Třeba s Carlem to byl skvělý rozhovor, i když to nebylo snadné.“
K tomuto rozhodnutí jsi dospěl v době, kdy jsi byl v dobré kondici i formě. Myslíš, že to z tebe dělá ještě větší legendu?
„To asi není otázka pro mě. Ale když vidím obrázky z rozlučky a všechny ty sympatie, kterých se mi za ta léta dostalo, mám pocit, že na tom něco bude. Myslím, že fanoušci si všimli, a ocenili, že dát někomu slovo ještě pořád něco znamená. Dnes to není úplně obvyklé. Mnozí už řekli, že tady ukončí kariéru, ale nakonec k tomu nedošlo. Měli k tomu různé důvody, nechci je kritizovat, to ne. Ale fanoušci viděli, že moje slovo má váhu. Před šesti lety jsem řekl, že ukončím kariéru v Realu Madrid a slovo jsem dodržel. Pokud jsem udělal tohle, chápu, že fanoušci jsou vděční. Viděli, že jsem opravdu miloval Real Madrid. Cítili, že se mohou spolehnout na mé slovo.“
Tři měsíce po tvém příchodu do Madridu jsem se bavil s jedním zaměstnancem klubu. Řekl: Toni tady zůstane do konce života. Měl jsi už tehdy v hlavě takovou možnost?
„Všechno tady bylo zvláštní už od první chvíle. Přišel jsem sem v roce, kdy Real vyhrál Ligu mistrů. Jít do takového týmu není snadné. Týmu se beze mě velmi dařilo. Nebylo je ukázat, že jsem někdo, kdo mužstvu chyběl. Od první chvíle mi ale všichni v Realu dali najevo, že mě tady chtějí. Hovořím o všech: o klubu, trenérech, fanoušcích… Dalo mi to hodně sebevědomí a opakuji: Když v životě něco přijmete, musíte také umět dát.“
Pamatuješ si na svůj přestup do Realu Madrid?
„Pamatuji. Byl jsem zrovna s Německem na mistrovství světa, zavolal mi Carlo Ancelotti a řekl: „Chci tě tady v Realu Madrid.“ Odpověděl jsem: „Já také chci do Realu, ale právě jste vyhráli Ligu mistrů. Jste si jistý?“ Říkal, že mě upřímně chce, že pomohu tomu, aby tým byl mnohem lepší. To mi dodalo hodně sebevědomí. A také to, že hned v prvním utkání za Real Madrid jsem získal trofej. Za těch 10 let nebyl nikdy jediný okamžik, kdy bych přemýšlel o odchodu. Je jasné, že něco takového asi nikdy nemůžete předem naplánovat, protože možná budete chtít zůstat doživotně, ale od klubu v jeden okamžik ucítíte, že vás tu nechce, nebo že nechce prodloužit smlouvu. Tak tomu však nebylo. Nejlepší na tom je, že tento vzájemný vztah se nikdy nezměnil. Ani ve špatných chvílích o mě klub nepochyboval.“
Nikdy nebyl problém prodloužit s Realem smlouvu?
„Ano, rozhovory o prodloužení smlouvy trvaly maximálně pět minut, nikdy víc.“
Stále cítíš velkou lásku k Madridu? Ani po konci kariéry jsi se z města neodstěhoval.
„Ano, samozřejmě. První dva roky byly těžké, protože jsem neuměl španělsky, bylo mi 24 let a měl jsem devítiměsíční miminko… Byla to velká změna. A od prvního dne jsem se musel soustředit na to, abych hrál dobře. Nebylo to jednoduché. Fotbal vždy hodně ovlivňoval můj soukromý život. Dobrý start v Madridu pomohl i mému soukromému životu. Už mnoho let jsme byli rozhodnutí, že chceme žít v Madridu. Děti znají život pouze tady. Můj nejmladší syn se tady narodil, děti tady mají kamarády, aktivity, školy… A je tady hodně sluníčka! Odchod z Madridu by bylo pro rodinu velkou změnou. Jsme tady šťastní.“
Řekni pravdu: Kolika týmových večeří jsi se zúčastnil?
„(smích) V prvních letech jsem párkrát šel. Byl jsem tady nový, i když bylo všechno v pohodě, nechtěl jsem na sebe zbytečně upozorňovat svou nepřítomností. Ale potom… Moji přátelé mě znají a dobře ví, že to není o neúctě. Jen jsem nerad po večerech venku. Někdo to má rád, někdo ne. Říkal jsem jim: Mám vás rád, ale na večeři běžte beze mě.“ Pochopili to. V pozdějších letech, když se plánovala večeře, už mi ani neříkali, protože odpověď znali. Ale byli to skvělí spoluhráči, s nimiž jsem hodně zažil. Byl jsem v týmu Realu deset let a zažil toho hodně, a to i s těmi nejnovějšími, jako jsou Jude, Aurélien nebo Camavinga. Jsou to skvělí kluci a poslední roky byly v kabině jedny z nejlepších. Šatna byla úžasná.“
Když se začalo rýsovat, že do Realu přijde Mbappé… Nechtěl jsi ještě rok zůstat? Nebyl jsi zvědavý na to, jaké by to bylo si zahrát s Kylianem?
„Ne, toto rozhodnutí nezáviselo na příchodu nebo odchodu konkrétního hráče. Bylo to moje rozhodnutí. Věděl jsem, že se k týmu připojí Mbappé a jsem rád, že přišel, protože týmu hodně pomůže. Mohlo se to stát už před dvěma lety, ale konečně k tomu došlo až letos. Mbappé však mé rozhodnutí nijak neovlivnil.“
Uprostřed debaty o hře týmu se tě chci zeptat na Fedeho. Kdy jste začali mít dobrý vztah? Kdy se stal tvým oblíbencem?
„Od prvního dne Fede říkal, že jsem jeho idol. Ať chcete nebo ne, nutí vás to potom takového hráče oslovit a zkusit mu pomoct. Poprvé jsem ho viděl v roce 2019, kdy se vrátil z hostování. Viděl jsem, že je to skvělý hráč. Moc se mi líbilo, jak hrál. Je to fotbalista, který je pro tým ochoten dát svůj život. Dává do hry opravdu hodně a je v tom velmi dobrý. Fede miluje fotbal. Každým rokem hrál více a více a zůstal dobrým člověkem. Tím chci říct, že spousta lidí postupem věku tento charakter ztrácí. Ale Fede ne. Zůstal tím dobrým chlapem s ochotou učit se, který pomáhá ostatním. Nejvíc se mi na něm líbí, že je to skvělý člověk. Miluji Fedeho jako člověka i jako fotbalistu. Pokud jde o fotbal, věřím mu, proto jsem mu předal číslo 8, protože věřím, že to pro něj může být dobré. Nyní v Realu Madrid musí převzít zodpovědnost za hru a jít do rizika, jaké jsem na hřišti občas podstupoval já. Je to jen o čase, věřím, že to Fede zvládne. Tuto důvěru mu musí dát klub i všichni ostatní.“
Předpokládám, že je velice těžké vybrat jeden okamžik z Realu Madrid…
„Je to těžké, ano, ale moje rozlučka navždy zůstane v mém srdci. V den utkání proti Betisu, vyhráli jsme předtím La Ligu. Bylo to něco výjimečného. Cítil jsem, že 85 000 lidí v ten den přišlo na Bernabéu, aby se se mnou rozloučilo. Byl to velmi krásný, ale přitom jednoduchý okamžik. Měl jsem velkou radost a potěšení. Na záznam jsem se nedíval, ale viděl jsem fotky a bylo to působivé. Vyhrál jsem toho v Realu hodně, ale tento okamžik si ponechám navždy ve svém srdci.“
Laša je redaktorem portálu Bilybalet.cz. Do redakce se po dvouleté odmlce vrátil na počátku roku 2024. K fotbalu má blízko, pracuje pro český prvoligový klub a nedá dopustit na Rýmařov, odkud pochází. Realu fandí už od roku 2002, kdy ho okouzlil gól Zinedina Zidana ve finále Ligy mistrů proti Leverkusenu.
Zdroj: marca.com
