KRONIKA BÍLÉHO BALETU (2): La Segunda – Obhajoba přímo na Santiago Bernabéu

Sportovci často tvrdí, že obhajoba mistrovského titulu je mnohem těžší, než předchozí vítězství. Před Realem Madrid byla výzva v podobě obhajoby hned ve druhém ročníku Poháru mistrů. Do soutěže nastoupilo v sezóně 1956/57 více týmů, mimo jiné i z Československa. Bílý balet si i ve druhém ročníku ověřil, že i v jiných koutech kontinentu se hraje špičkový fotbal. Do madridského finále postoupil po těžkých bojích.

Druhý ročník PMEZ si mohl Real Madrid zahrát jen proto, že byl obhájcem trofeje. V sezóně 1955/56 totiž v La Lize obsadil až 3. místo za mistrovským Bilbaem a Barcelonou, tedy dvěma kluby, kterým frankistický režim neustále ztěžoval život.

Ačkoliv Santiago Bernabéu navenek působil dojmem, že jej toto vůbec netrápí, a dával na obdiv trofej pro vítěze PMEZ, skutečnost byla jiná. Proto si prezident klubu dal záležet, aby kádr Merengues byl v následující sezóně ještě silnější.

Z francouzského Reims, tedy soupeře Los Blancos z prvního finále Poháru mistrů, přišel do Španělska Raymond Kopa, který se postavil vedle zkušených borců jako Di Stéfano nebo Gento.

Účastnilo se též Bilbao jakožto mistr La Ligy, a Španělsko se tak stalo první zemí, která v soutěži měla dva zástupce.

Nově získalo pozvání od UEFA šest nových zemí včetně Československa, které bylo zastoupeno Slovanem Bratislava. Poprvé se účastnil i anglický klub. FA sice trvala na zákazu staru, mistrovský Manchester United si ale z jejího doporučení nic nedělal, a do Poháru mistrů nastoupil.

Vzhůru za obhajobou

Složitost, či spíše nedokonalost tehdejšího hracího systému znamenala, že 21 účastníků Poháru mistrů bylo rozděleno na tři skupiny dle regionů. První 4 vylosované týmy z každé zóny se musely utkat v kvalifikaci, zatímco na tři „šťastlivce“, na které se při losu nedostalo, čekal automatický postup.

Real Madrid, jakožto obhájce, do onoho podivného losu nemusel, a do soutěže naskočil až v 1. kole, kde mu losem byl určen za soupeře rakouský Rapid Vídeň, taktéž jedno z nejlepších poválečných mužstev v Evropě, které tehdy táhl hlavně vynikající záložník Ernst Happel.

[popisobr] Di Stéfano střílí branku (© Realmadrid.com)[/popisobr]

Úvodní zápas na stadionu Santiaga Bernabéua opanoval Real, který před 100 000 diváky zvítězil 4:2. Výsledek budil spíše rozpaky, protože se Rakušané v Madridu ukázali jako velice houževnatý soupeř. A odveta ukázala, že obavy byly oprávněné.

Než se Los Blancos v Prátru nadáli, odcházeli do šaten za poločasového nepříznivého stavu 0:3. Hráče se o přestávce pokusil v šatnách nabudit samotný Don Santiago, který jim připomněl tisíce Španělů v hledišti, za něž mají Los Blancos bojovat. Mluvil též o hrdosti a odpovědnosti, kterou by měl každý z nich pociťovat, když nosí dres se znakem RMCF.

Jeho slova částečně padla na úrodnou půdu, protože Di Stéfano v 60. minutě snížil na 1:3. Protože v té době ještě neexistovalo pravidlo o vstřeleném gólu, což v tu dobu bylo jedině dobře, jinak by totiž Real vypadl, a prodloužení se hrálo výhradně ve finále, musely se oba týmy dohodnout na třetím utkání.

UEFA nechávala v těchto případech týmům volnost. Nabízela se možnost neutrálního prostředí, ale asociace nic nenamítala ani proti tomu, když se kluby dohodly hrát na hřišti jednoho z nich. A jako stín se opět vynořil vynikající marketingový stratég Saporta.

Ten Saporta, který před rokem Franca přemluvil ke vstřícnosti k reprezentantům komunistické země, nyní dokázal přemluvit Rakušany, aby souhlasili s odvetou v Madridu. Jako argument uvedl, že Bernabéu, s kapacitou 100 000 diváků, je mnohem větší Praterstadion (60 000 míst).

Jako návnadu podali Bernabéu a Saporta nabídku, že se Real Madrid s Rapidem podělí rovným dílem o výtěžek ze vstupného, na což Vídeňáci přistoupili. Investice se vyplatila, domácí prostředí zabralo a tak brankami Joseita a Kopy Bílý balet v odvetě zvítězil 2:0 a postoupil dál.

Proti Rudým ďáblům

Čtvrtfinále proti francouzskému Nice měli Madridistas pod kontrolou. Po domácí výhře 3:0 dokázali uspět i ve Francii v poměru 3:2, a vyhlíželi soupeře pro semifinále. Nebyl jím tentokrát nikdo jiný, než reprezentant kolébky fotbalu – anglický Manchester United.

Ve Španělsku nevěděli, jak se na tohoto soupeře dívat. Rudí ďáblové na cestě do semifinále vyřadili již mistrovské Bilbao, a neměli jediný důvod, obávat se „až třetího týmu La Ligy…“. Z dnešního pohledu Angličané rozjeli i perfektní psychologickou hru.

Trenér Manchesteru, Matt Busby, totiž před utkání vykládal, že jeho tým je „o něco lepší, než tým Bernabéua“, a rovněž „nepochybuje o tom, že trofej letos vybojují jeho hříbata.“ „Ano, Real nás možná v Madridu udolá, ale jen díky pomoci jeho fanoušků. Aby nás vyřadil, musel by vyhrát o více než tři branky.“, zněla slova sebevědomého Busbyho.

Hodinu držely obrany obou týmů bezbrankový stav, než v krátkém sledu udeřil Rial a Di Stéfano. V 82. minutě sice snížil Thomas Taylor, ale hned po rozehrávce vrátil dvoubrankové vedení na stranu Los Blancos Mateos.

Trenér Villalonga usoudil, že nejlepší obranou jeho týmu bude útok. A když po zhruba půlhodině odvetného zápasu vedl Real brankami Riala a Kopy 2:0, všem bylo jasné, že sen Manchesteru o sesazení krále uplynulého ročníku, se rozplývá. Rudí ďáblové dokázali ve druhé půli pouze vyrovnat, a tak si Real mohl zahrát druhé finále v řadě.

Finále

Soupeřem v zápase o Pohár mistrů byla italská Fiorentina, mistr defenzivního pojetí hry. Real Madrid měl ale v zádech jeden trumf, a tím bylo domácí prostředí. UEFA totiž jako místo druhého finále vybrala Estadio Santiago Bernabéu.

Podle klubových údajů sledovalo finále 125 000 diváků, a Real dosáhl dalšího primátu v soutěži. Stal se prvním týmem, který měl možnost o Pohár mistrů bojovat na svém domácím stadionu. Duel dvou týmů s naprosto odlišným stylem dlouho vyzníval ve prospěch Italů, kteří dlouho drželi bezbrankový stav.

[popisobr] Hráči slaví druhý Pohár mistrů (© Realmadrid.com)[/popisobr]

Až v 70. minutě otevřel skóre Alfredo Di Stéfano. Když Fiorentina následně otevřela hru, udeřil o šest minut později Gento. Stav 2:0 určil i celkový výsledek finále, a další rekordy pro Real byly na světě: Jako první dokázal prvenstvní v PMEZ obhájit, a jako první též uspěl před vlastními diváky, což se kromě Bílého baletu podařilo jen v roce 1965 Interu Milán.

Sezóna 1956/57 byla pro Real Madrid úspěšná. Kromě Poháru mistrů triumfoval i v La Lize, a získal tak první double tohoto druhu (jeden z celkových tří – pozn. redakce). Se 7 brankami byl Di Stéfano nejlepším střelcem soutěže, a po zásluze získal v roce 1957 Zlatý míč. Dominanci Bílého baletu podtrhlo třetí místo Raymonda Kopy. 

	2	:	0
Real Madrid				Fiorentina

Stadion:
Santiago Bernabéu, Madrid

Rozhodčí:
Leo Horn (Nizozemsko)

Fiorentina

Sarti

Magnini – Orzan – Cervato

Scaramucci – Segato

Julinho – Gratton – Montuori – Bizzarri

Virgili

Trenér: Fulvio Bernardini

 

Novinky nejen o španělském fotbale, sleduj na ŠpanělskýFotbal.cz.

redakce

• redakce

  https://www.bilybalet.cz/author/redakce/

  Liga mistrů FANTASY: Poskládej sestavu na osmifinále a hraj zdarma o ceny
• redakce

  https://www.bilybalet.cz/author/redakce/

  Oslavenec Toni Kroos: Úžasné statistiky, pět trenérů i historka, jak se neskutečně opil
• redakce

  https://www.bilybalet.cz/author/redakce/

  AKCE: Daruj k Vánocům Real Madrid! Dresy, trička i mikiny za skvělé ceny a doprava zdarma
• redakce

  https://www.bilybalet.cz/author/redakce/

  Liga mistrů FANTASY 6. kolo: Hraj zdarma, poskládej sestavu a vyhraj zájezd na Real!