KRONIKA BÍLÉHO BALETU (2): La Segunda – Obhajoba přímo na Santiago Bernabéu
- Kronika Bilého baletu
- 15. května 2018
- 13 Komentářů
- redakce
Sportovci často tvrdí, že obhajoba mistrovského titulu je mnohem těžší, než předchozí vítězství. Před Realem Madrid byla výzva v podobě obhajoby hned ve druhém ročníku Poháru mistrů. Do soutěže nastoupilo v sezóně 1956/57 více týmů, mimo jiné i z Československa. Bílý balet si i ve druhém ročníku ověřil, že i v jiných koutech kontinentu se hraje špičkový fotbal. Do madridského finále postoupil po těžkých bojích.
Druhý ročník PMEZ si mohl Real Madrid zahrát jen proto, že byl obhájcem trofeje. V sezóně 1955/56 totiž v La Lize obsadil až 3. místo za mistrovským Bilbaem a Barcelonou, tedy dvěma kluby, kterým frankistický režim neustále ztěžoval život.
Ačkoliv Santiago Bernabéu navenek působil dojmem, že jej toto vůbec netrápí, a dával na obdiv trofej pro vítěze PMEZ, skutečnost byla jiná. Proto si prezident klubu dal záležet, aby kádr Merengues byl v následující sezóně ještě silnější.
Z francouzského Reims, tedy soupeře Los Blancos z prvního finále Poháru mistrů, přišel do Španělska Raymond Kopa, který se postavil vedle zkušených borců jako Di Stéfano nebo Gento.
Účastnilo se též Bilbao jakožto mistr La Ligy, a Španělsko se tak stalo první zemí, která v soutěži měla dva zástupce.
Nově získalo pozvání od UEFA šest nových zemí včetně Československa, které bylo zastoupeno Slovanem Bratislava. Poprvé se účastnil i anglický klub. FA sice trvala na zákazu staru, mistrovský Manchester United si ale z jejího doporučení nic nedělal, a do Poháru mistrů nastoupil.
Vzhůru za obhajobou
Složitost, či spíše nedokonalost tehdejšího hracího systému znamenala, že 21 účastníků Poháru mistrů bylo rozděleno na tři skupiny dle regionů. První 4 vylosované týmy z každé zóny se musely utkat v kvalifikaci, zatímco na tři „šťastlivce“, na které se při losu nedostalo, čekal automatický postup.
Real Madrid, jakožto obhájce, do onoho podivného losu nemusel, a do soutěže naskočil až v 1. kole, kde mu losem byl určen za soupeře rakouský Rapid Vídeň, taktéž jedno z nejlepších poválečných mužstev v Evropě, které tehdy táhl hlavně vynikající záložník Ernst Happel.
Úvodní zápas na stadionu Santiaga Bernabéua opanoval Real, který před 100 000 diváky zvítězil 4:2. Výsledek budil spíše rozpaky, protože se Rakušané v Madridu ukázali jako velice houževnatý soupeř. A odveta ukázala, že obavy byly oprávněné.
Než se Los Blancos v Prátru nadáli, odcházeli do šaten za poločasového nepříznivého stavu 0:3. Hráče se o přestávce pokusil v šatnách nabudit samotný Don Santiago, který jim připomněl tisíce Španělů v hledišti, za něž mají Los Blancos bojovat. Mluvil též o hrdosti a odpovědnosti, kterou by měl každý z nich pociťovat, když nosí dres se znakem RMCF.
Jeho slova částečně padla na úrodnou půdu, protože Di Stéfano v 60. minutě snížil na 1:3. Protože v té době ještě neexistovalo pravidlo o vstřeleném gólu, což v tu dobu bylo jedině dobře, jinak by totiž Real vypadl, a prodloužení se hrálo výhradně ve finále, musely se oba týmy dohodnout na třetím utkání.
UEFA nechávala v těchto případech týmům volnost. Nabízela se možnost neutrálního prostředí, ale asociace nic nenamítala ani proti tomu, když se kluby dohodly hrát na hřišti jednoho z nich. A jako stín se opět vynořil vynikající marketingový stratég Saporta.
Ten Saporta, který před rokem Franca přemluvil ke vstřícnosti k reprezentantům komunistické země, nyní dokázal přemluvit Rakušany, aby souhlasili s odvetou v Madridu. Jako argument uvedl, že Bernabéu, s kapacitou 100 000 diváků, je mnohem větší Praterstadion (60 000 míst).
Jako návnadu podali Bernabéu a Saporta nabídku, že se Real Madrid s Rapidem podělí rovným dílem o výtěžek ze vstupného, na což Vídeňáci přistoupili. Investice se vyplatila, domácí prostředí zabralo a tak brankami Joseita a Kopy Bílý balet v odvetě zvítězil 2:0 a postoupil dál.
Proti Rudým ďáblům
Čtvrtfinále proti francouzskému Nice měli Madridistas pod kontrolou. Po domácí výhře 3:0 dokázali uspět i ve Francii v poměru 3:2, a vyhlíželi soupeře pro semifinále. Nebyl jím tentokrát nikdo jiný, než reprezentant kolébky fotbalu – anglický Manchester United.
Ve Španělsku nevěděli, jak se na tohoto soupeře dívat. Rudí ďáblové na cestě do semifinále vyřadili již mistrovské Bilbao, a neměli jediný důvod, obávat se „až třetího týmu La Ligy…“. Z dnešního pohledu Angličané rozjeli i perfektní psychologickou hru.
Trenér Manchesteru, Matt Busby, totiž před utkání vykládal, že jeho tým je „o něco lepší, než tým Bernabéua“, a rovněž „nepochybuje o tom, že trofej letos vybojují jeho hříbata.“ „Ano, Real nás možná v Madridu udolá, ale jen díky pomoci jeho fanoušků. Aby nás vyřadil, musel by vyhrát o více než tři branky.“, zněla slova sebevědomého Busbyho.
Hodinu držely obrany obou týmů bezbrankový stav, než v krátkém sledu udeřil Rial a Di Stéfano. V 82. minutě sice snížil Thomas Taylor, ale hned po rozehrávce vrátil dvoubrankové vedení na stranu Los Blancos Mateos.
Trenér Villalonga usoudil, že nejlepší obranou jeho týmu bude útok. A když po zhruba půlhodině odvetného zápasu vedl Real brankami Riala a Kopy 2:0, všem bylo jasné, že sen Manchesteru o sesazení krále uplynulého ročníku, se rozplývá. Rudí ďáblové dokázali ve druhé půli pouze vyrovnat, a tak si Real mohl zahrát druhé finále v řadě.
Finále
Soupeřem v zápase o Pohár mistrů byla italská Fiorentina, mistr defenzivního pojetí hry. Real Madrid měl ale v zádech jeden trumf, a tím bylo domácí prostředí. UEFA totiž jako místo druhého finále vybrala Estadio Santiago Bernabéu.
Podle klubových údajů sledovalo finále 125 000 diváků, a Real dosáhl dalšího primátu v soutěži. Stal se prvním týmem, který měl možnost o Pohár mistrů bojovat na svém domácím stadionu. Duel dvou týmů s naprosto odlišným stylem dlouho vyzníval ve prospěch Italů, kteří dlouho drželi bezbrankový stav.
Až v 70. minutě otevřel skóre Alfredo Di Stéfano. Když Fiorentina následně otevřela hru, udeřil o šest minut později Gento. Stav 2:0 určil i celkový výsledek finále, a další rekordy pro Real byly na světě: Jako první dokázal prvenstvní v PMEZ obhájit, a jako první též uspěl před vlastními diváky, což se kromě Bílého baletu podařilo jen v roce 1965 Interu Milán.
Sezóna 1956/57 byla pro Real Madrid úspěšná. Kromě Poháru mistrů triumfoval i v La Lize, a získal tak první double tohoto druhu (jeden z celkových tří – pozn. redakce). Se 7 brankami byl Di Stéfano nejlepším střelcem soutěže, a po zásluze získal v roce 1957 Zlatý míč. Dominanci Bílého baletu podtrhlo třetí místo Raymonda Kopy.
PMEZ, finále30. 5. 1957 (17:30) |
2 |
: |
0 |
||
Real Madrid |
Fiorentina |
Stadion:
Santiago Bernabéu, Madrid
Rozhodčí:
Leo Horn (Nizozemsko)
Statistiky |
Di Stéfano (p) | 70. | Góly | ||
Gento | 78. | |||
Sestavy |
Real Madrid
Trenér: José Villalonga
Fiorentina
Trenér: Fulvio Bernardini
Další informace o španělském fotbale |
Novinky nejen o španělském fotbale, sleduj na ŠpanělskýFotbal.cz. |
13 Komentářů
opat *thumb*
Fantastické články *thumb**drink*
Na papíře těch 5 titulů vypadá jak samozřejmá věc,ale druhý článek o druhém titulu a opět i štěstí pomohlo.Ale bez toho to nešlo a nejde.*thumb* teť vzhůru za dalšími pěti *drink*
Podle mě neexistuje mistr bez štěstí… větší nebo menší, ale vždycky ho mistr potřebuje. Viz třeba naše decima… prošli jsme těžkými soupeři, hráli nádhernej fotbal celý rok (škoda, že jsme zkazili pár ligových zápasů), přehrávali jsme kde koho, ve finále jsme byli mnohem lepší než Atleti..a skoro jsme prohráli. O rok později zas naopak, nebyli jsme celý zápas o tolik lepší proti Atletům, ale když Griezman nedal penaltu, věděl jsem, že je to naše *wink* štěstí přeje připraveným a také těm nejlepším, tak to je *thumb*
*thumb* paráda moc hezky se to čte. i historie patří k fotbalu.