KOMENTÁŘ: Oči bolí, srdce krvácí, duše věří
Real Madrid podlehl Arsenalu na stadionu Emirates 0:3 .Královský klub bude potřebovat opravdový zázrak v odvetě na Santiago Bernabéu, aby dokázal další velkolepý obrat a postoupil do semifinále. Své úvahy po včerejším utkání sdílí redaktor polského webu realmadryt.pl Jakub Glibowski.
To je konec. Zkáza. Pád Realu Madrid pod vedením Carla Ancelottiho, který během posledních tří let dvakrát zvítězil v Lize mistrů. Po včerejším večeru se nejspíš v myslích mnoha příznivců Realu honí podobné myšlenky. Já však zatím odmítám propadnout tak hlubokému poraženectví. Alespoň prozatím.
Nikdo z nás ale nemůže vrátit čas, aby Královský klub dostal ještě jednu šanci a tentokrát zahrál lépe na Emirates Stadium. Navíc je vysoce pravděpodobné, že by Real Madrid ve své současné formě znovu utrpěl bolestnou porážku. Zápasy proti elitním soupeřům v této sezóně odhalují všechny slabiny a problémy týmu, zatímco vítězství nad méně významnými protivníky udržují klamné zdání, že jsme stále konkurenceschopní na všech frontách.
Prohry s AC Milán, Liverpoolem, Barcelonou či nyní s Arsenalem nejsou náhodné. Los Blancos už v této sezóně prohráli jedenáctkrát, a fanoušci si začínají zvykat na to, že tým jednou za čas úplně selže. Když si příznivci Realu Madrid začínají zvykat na takové neúspěchy, znamená to, že s aktuálním mistrem Španělska i Evropy se děje něco skutečně znepokojivého.
Carlo Ancelotti své hráče samozřejmě na tiskové konferenci nekritizoval – to ostatně nikdy nedělá. Přesto tvrzení, že tým hrál hodinu dobře a nikdo nemohl očekávat, že Kanonýři vstřelí dvě branky z přímých kopů, zjednodušuje celkový obraz zápasu. Real Madrid vstoupil na hřiště s pasivním plánem – přenechat iniciativu Arsenalu a vyčkávat na příležitost k protiútoku. Tím se od začátku postavil do role týmu slabšího z čistě fotbalového hlediska. Hra týmu byla defenzivní, vyčkávací, bez nápadu… apatie prostupovala celý tým.
Každá formace fungovala odděleně, místo aby působily jako kompaktní celek. Při pozičním útoku vypadal tým bezradně – série přihrávek do šířky se vždy znovu stáhla až k brankáři Thibautu Courtoisovi. Navíc defenziva snadno pouštěla hráče Arsenalu do nebezpečných prostorů v šestnáctce, a pokud se tomu dokázala vyhnout, dopouštěla se zbytečných faulů na klíčových místech. Právě z těchto situací dvakrát efektivně skóroval Declan Rice, čímž dal pečeť na chyby a nedostatky madridského celku.
Výraz Carla Ancelottiho, zachycený režisérem přenosu v nastaveném čase včerejšího zápasu, mluvil za vše. Carletto působil, jako by vedl vnitřní dialog, ptal se sám sebe, co se pokazilo. A samozřejmě přemýšlel, jak to napravit v odvetě. Odpověď se zdá být zdánlivě jednoduchá. Jednou z klíčových věcí je proniknout k hráčům a připomenout jim, že nosit bílý dres znamená mnohem víc, než jen ukotvit se na vlastní polovině s nadějí, že soupeř neskóruje, a spoléhat na šanci, kterou přinese hra „na náhodu“. Otázkou zůstává, zda je Ancelotti stále schopen toto svým hráčům předat. Protože pokud to nedokázal během devíti měsíců sezóny, proč by měl být schopen to najít právě teď, v kritickém okamžiku?
A přesto stále věřím. Věřím v zázrak všech zázraků, který by naši chlapci museli předvést, aby postoupili do semifinále. Věřím v magii stadionu Bernabéu. Věřím ve všechny tyto aspekty, i když je to iracionální a nemá to pevné základy. Někdo jednou řekl, že madridismo znamená nikdy nepřestávat věřit. Být fanouškem Realu Madrid neznamená vzdát se po prvním zápase. I když jsme v něm utrpěli zdrcující porážku 0:3. Tím spíš, že tento tým a tento trenér si zaslouží, abychom s nimi zůstali až do samotného konce – ať už dobrého, nebo špatného.
Laša je redaktorem portálu Bilybalet.cz. Do redakce se po dvouleté odmlce vrátil na počátku roku 2024. K fotbalu má blízko, pracuje pro český prvoligový klub a nedá dopustit na Rýmařov, odkud pochází. Realu fandí už od roku 2002, kdy ho okouzlil gól Zinedina Zidana ve finále Ligy mistrů proti Leverkusenu.
Zdroj: realmadryt.pl
1 Komentářů
brutal clanok