Fedeho životní příběh. Příliš hubený chlapec s velkým talentem, který nechtěl běhat
- Mužstvo
- 9. září 2024
- 0 Komentářů
- Zbynek H.
Byly doby, kdy toho Federico Valverde tolik nenaběhal. Nelíbilo se mu to. Neměl ani postavu nadaného hráče. Byl to spíš hubený, malý kluk, anatomicky ještě nevyzrálý, ale s privilegovanou hlavou pro fotbal. Pojďte se podívat na počátky uruguayského hráče, abychom poznali proces, jak se z něj stal hráč, který je dnes energií Realu Madrid.
Pokud existují lidé, u nichž stačí minuta, abyste si jich všimli jako výjimečných, u Valverdeho stačil jediný záblesk. Obrázek, který všechno změnil. „Tento objev učinil jeden fotograf. Jednou na něj narazil, když hrál mládežnický fotbal, který je v této zemi velmi organizovaný. Vyfotil si ho a přišel si se mnou o něm promluvit. Byl ohromen. Šel jsem se na něj podívat, zamiloval jsem si ho a vzal jsem ho do Peñarolu,“ říká Néstor Gonçalves, oblastní ředitel historického klubu Charrúa, který se zdráhá být označován za objevitele nebo skauta.
Argumentuje přesvědčivě a jednoduše: „Nelíbí se mi, když mě v případě Fedeho označují za jediného aktéra, protože do případu je zapojeno mnoho lidí. Hráč pak prochází tréninkovým procesem, který je velmi důležitý. Protože mnoho dětí objeví svůj talent, když je jim 12 nebo 13 let, a pak procházejí tréninkovým procesem, který může být na škodu, když se stanou profesionály. Je zde mnoho faktorů. Skauting z 80 % provádí můj tým, já jen musím učinit rozhodnutí.“
Na jeho stůl téměř denně přicházejí desítky zpráv o údajných zázracích budoucnosti. Jeho práce je tedy oddělení zrna od plev a jejich zařazení do Peñarola. Ve Valverdeho případě si Gonçalves s analýzou příliš práce nedal. Jeho intuice zastavila čas, když si všiml několika doteků míče: „Ocitl jsem se u kluka, který už při prvních dvou míčích, které obdrží a rozdá, si uvědomíte, že s ním musíte jít dál. Tak jsme ho podepsali do mládežnického fotbalového týmu Peñarolu. Tam působil tři sezony, než se stal hráčem federace, když mu bylo asi 13 let.“
Talent na první pohled
„Valverde měl velmi velkou prostorovou inteligenci, v mozku už plánoval, co se bude dít, dokonale hospodařil s časem a prostorem“, řekl o Fedem Nestor Gonçalves.
Ačkoli v těchto prvních krocích neexistovala taktická přísnost, aby se před hraním fotbalu přemýšlelo o hře s míčem, pohyby malého Valverdeho na hřišti předpovídaly inteligentního a téměř matematického profesionála. Ředitel Aurinegristy Area si stále uchovává vzpomínku na malého Fedeho: „V tom dětském fotbale prakticky neexistují pozice. Ti, kteří hrají dobře, hrají všude, nemají na hřišti řád, i když v hlavě jsou organizovaní. A u Federica to bylo zřejmé. Měl velmi velkou prostorovou inteligenci, uvnitř mozku už plánoval, co se bude dít, dokonale řídil čas a prostor. Měl obrovské schopnosti.“
Někdy se stává, že se v tomto typu procesu objeví scény, které by mohly být ozdobou životopisného filmu. Třeba když Alfredo Di Stéfano ukazuje na Daniho Pareja z tribuny ve Valdebebas. Sledovat starého ohaře, jak identifikuje lanýže, je vždy velmi zábavné.
Stalo se to i v případě Fede Valverdeho. Otcem Néstora Gonçalvese byl Néstor Tito Gonçalvez, legenda Peñarolu, který byl kapitánem týmu v jeho zlaté éře (60. léta) a jediný Uruguayec, který hrál v šesti finále Copa Libertadores.
Pracoval jako stevard na Las Acacias, jednom z klubových stadionů, který kromě mnoha jiných funkcí slouží i k náborům. Jeho kancelář měla okno s výhledem na polovinu stadionu. A pak: „První den, kdy Fede přijel, se díval z okna. Viděl jen kousek hřiště. Když skončil trénink, přišel za mnou a řekl: ‚Hele, Néstore, viděl jsi, jak hraje ten malý kluk? Je skvělý. To bylo všechno, co jsem potřeboval. Fede hned zaujal,“ vzpomíná syn legendy.
Fyzická nevýhoda a hněv
Když je talentu dětí dán volný průchod, jejich požitek ze hry dosáhne vrcholu. Cesta bývá strmější s přibývajícími roky, kdy se dostanete do fáze formování a rozhodnutí trenérů, ať už chybná, nebo ne, ovlivňují vaši náladu.
Přesně to se stalo nyní nominovanému hráči na Zlatý míč 2024. Když přešel ze sedmičkového fotbalu, kde využíval svého prostorového cítění k získání výhody, do jedenáctkového, začal ztrácet díky fyzickým parametrům svého těla a ruku v ruce s tím ztrácel i pozici. Zatímco ostatní děti zrychlily svůj vývoj, Valverde stále zůstával velmi štíhlý. To způsobilo nejeden záchvat vzteku, který musela krotit jeho matka Doris i sám Gonçalvez.
„Federico měl nevýhodu ve své vyspělosti. Když vstoupil do této fáze, tedy do věku 13 – 14 let, řekněme, že byl nevyzrálý, že? Byl hubený, hodně…. Nevýhody každého chlapce, který vstoupí do puberty později než ostatní. Stalo se to, že jel na turnaj s trenérem, který ho přijal do mládežnických týmů, a ten se rozhodl pro jiného hráče, který byl silnější než on, který byl na tomto postu vyspělejší. Federico byl vynechán a chtěl se vrátit. Jeho matka mi zavolala. Naštěstí jsem se s jeho trenérem přátelil. Zavolal jsem mu a požádal ho, aby ho prosím stimuloval, aby ho nasadil, aby se nevracel, protože nevím, jaké by to mělo následky. Jeho máma vždycky velmi respektovala Fedeho a to, jak se cítí,“ vzpomíná, než opráší další ožehavou kapitolu.
„Stalo se to i s mládežnickým reprezentačním týmem. Když dosáhli věku, kdy mohli být povoláni do týmu U-15, Fede povolán nebyl. Povolali sedm hráčů z této generace a jeho ne. Volal jsem trenérovi (Alejandru Garayovi) a on mi řekl, že o něm mluvili, ale že si myslí, že je příliš slabý, příliš hubený. Řekl jsem mu: ‚Dobře se na něj podívej‘. Navrhl jsem zápas mezi tímto týmem a týmem Peñarolu. Vzpomínám si, že jsme vyhráli 4:0 a Federico ukázal, co v něm je. Už neobjevil nikdo, kdo by ho ze Celeste vyřadil.“
Manya v tomto věku vždy raději relativizuje vliv postavy hráče ve srovnání s jiným, když jde o to, aby prošel filtrem, který může skončit tím, že se vyřazený hráč vzdá a opustí cestu, pro kterou byl předurčen: „Kdo se dívá na aktuální výkonnost kluka, může se mýlit. Protože ten současný může být v mnoha věcech velmi dobrý, zejména pro tu fázi zralosti, ve které se nachází, ale později už tak dobrý být nemusí. Právě stav vyspělosti mu umožňuje mít výhodu z fyzického hlediska. Když je však ostatní doženou, převezmou roli jiné aspekty. Proto je třeba je umět v tomto věku stimulovat. Pak přijdou na řadu další kroky, taktické složitosti…“.
Přestavba pod vedením Chueca Perdoma
Na vysokých příčkách se nachází jméno José „Chueco“ Perdomo. Než začal pracovat jako trenér v Peñarolu, patřil k obdivované uruguayské generaci, která vynikla na přelomu 80. a 90. let (v roce 1987 vyhrála Libertadores). Jeho výkony na pozici středního záložníka mu poskytly dovednosti, znalosti a ještě více argumentů k tomu, aby Fedeho přesvědčil, aby hrál jako defenzivní záložník.
Zpočátku byl tak trochu pro smích. Ačkoli tomu dnes už nikdo nemůže uvěřit, Valverde se pozici středního záložníka vyhýbal. Raději se předváděl jako tvůrce hry. Bylo mu asi 16 let. Perdomo však neměl žádné pochybnosti. V jeho systému 4-3-3 byl Pajarito tím pravým a musel se přizpůsobit: „El Chueco ho bral, stimuloval ho, ukazoval mu všechny ty schopnosti a podmínky, které má, říkal mu, že jedna z hlavních věcí, které tam musí dělat, je běhat…“.
Zpočátku byly žádosti trenéra na Fedeho hru málo platné, díval se jen dopředu. Tak trenér sáhl po sirupu, který léčí mnoho neduhů: po lavičce. Perdomo ho na několik zápasů vynechal ze základní jedenáctky a stažení zabralo. „Chueco, myslím, že jsem to pochopil,“ přiznal Valverde. „Viděl jsem velkolepý talent pro tuto pozici ve středu pole. Potřeboval jsem ho přesvědčit. Nikdy netrénoval špatně, nereagoval špatně nebo tak něco: prostě nechtěl běhat,“ upozorňuje Perdomo.
Hráč Realu Madrid se k tomuto období vrátil v rozhovoru pro uruguayské médium Telenoche. „S Chuecem jsem se naučil obírat hráče, navíc mě v mnoha zápasech vynechal kvůli tomu, že jsem neběhal, protože jsem byl kluk, který rád hrál jen dopředu. Díky tomu jsem se to naučil. Když chce být hráč hvězdou, musí na všem pracovat, zlepšovat se ve všem, v obraně, v útoku, technicky, změnit spoustu věcí. Dnes mám spoustu energie a nezastavím se. Teď je to naopak,“ žertoval.
Jakmile se Valverde přeměnil, stal se z něj téměř přírodní živel. Začal hltat kilometry, využívat svůj krok a v Peñarolu stoupat výše a výše, až se stal referencí (je po něm pojmenováno hřiště). A přišel Real Madrid, přesvědčený o jeho potenciálu. Skok o rozměrech oceánu, ze kterého Fedeho neztuhl, přestože jeho povahu zpočátku poznamenala plachost.
Néstor Gonçalves nebyl šokován. Ani jeho podpisem v Los Balncos, ani tím, že jeho učeň tak ochotně snáší tuny tlaku: „Vzpomínám si, když Federico debutoval v prvním týmu Peñarolu. Vzal si míč na pravé straně a šel si diagonálně naběhnout dovnitř a já jsem řekl: ‚To je ono! Dres ho netížil, věděl jsem, že ho první liga pohltí. Měl jednu vlastnost: vstřebával všechno nové. Dal jsi mu úkol a on rostl, dal jsi mu další a on rostl. Pokaždé, když se na něj kladly další a další požadavky, rostl“.
Úkol, který ho čeká, není o nic lehčí než jakýkoli jiný, kterému ve své kariéře čelil. Zdědit Kroosovu osmičku a zároveň závazek být jedním z tvůrců hry se před ním rozestírá jako Everest. Pro tuto chvíli však šerpu nepotřebuje. Se dvěma góly a asistencí v pěti zápasech se stal jedním z nejlepších hráčů Los Blancos na začátku sezony.
Jeho zpětná přihrávka proti Realu Betis pro Mbappého, který skóroval, byla posledním příkladem jeho růstu. „Přihrávku, kterou onehdy předvedl, by jiný hráč možná hledal individuálním řešením. On to vyřešil zpětnou přihrávkou. Ta rychlost, kalkulace prostoru, načasování a technika ukazují, co je zač,“ říká Gonçalves, který přiznává: „Mám své poznámky z doby před lety, ve kterých jsem říkal, že nevím, kam se Fede posune, protože nemá žádný strop, to mi věřte.“
Zbyněk je redaktorem webu Bilybalet.cz. Realu Madrid fandí 20 let, od střídání a skvělého výkonu San Ikera ve finále LM. Specializuje se na články o financích Los Blancos a Castillu. Je také otcem ligového dorostence a má tak blízko k mládežnickému fotbalu.
Zdroj: relevo.com
