Radek Bejbl, rival z Atlétika: O derby s Realem, životě v Madridu i „bláznu“ Simeonem
- Exkluzivně
- 1. září 2022
- 0 Komentářů
- David6
Radek Bejbl je velkou osobností českého fotbalu a jako jeden z mála Čechů se dokázal prosadit ve španělské La Lize. Protože „kopal“ za našeho městského rivala Atlético Madrid, rozhodli jsme se ho již před časem exkluzivně vyzpovídat.
Jelikož bývalý reprezentant oslavil v tomto týdnu kulaté 50. narozeniny, přinášíme tento rozhovor našim čtenářům.
Přestup do Atlétika
Radku, do Španělska jsi odešel v létě 1996 po stříbrném EURO. Měl jsi nějaké další nabídky, nebo bylo Atlético Madrid jedinou volbou?
„Měl jsem i jiné nabídky, jestli si dobře pamatuji, tak z Anglie, z Francie, z Německa i z Itálie. Ale tyhle nabídky se objevily ještě před závěrečným turnajem, po odehrání EURO přišla nabídka z Atlétika, která byla v tu chvíli nejzajímavější, takže i z toho důvodu jsem jí přijal.“
Byla ve městě hodně cítit rivalita mezi Realem a Atlétikem? Poznávali tě fanoušci v restauracích nebo obchodech?
„Tohle v Madridu probíhá dost intenzivně, obzvlášť v období, kdy se hraje městské derby. Je to hodně cítit, fotbal tam je významnou součástí společenského života. Fanoušci poznávají hráče v restauracích i obchodech a mnohdy to způsobuje i úsměvný situace, žádosti o autogram nebo focení. Těžko to česká povaha pochopí, opravdu se to nedá srovnávat, je to tam na vysoké úrovni.“
Jaký mají ve velkoklubech hráči denní režim? Měli jste jeden trénink nebo dvoufázové? Co soustředění před zápasy?
„Denní režim ve Španělsku je posunutý zhruba o 2 hodiny, když to tak řeknu zjednodušeně. Ranní tréninky byly od jedenácti, když byl dvoufázový, tak ten odpolední byl od šesti. A co se týká předzápasových soustředění, tak ty byly vlastně pořád, i když se hrálo až v devět hodin večer, tak už den dopředu se jelo na hotel.“
V Atlétiku jsi strávil čtyři sezony od roku 1996 do roku 2000. Na kterou z nich vzpomínáš nejraději?
„Asi hned na tu první. Přišel jsem do Atlétika nepřipravený na takové angažmá, jazykově nevybavený a musel jsem se tím nějak prokousat. Tu sezonu jsme hráli Ligu mistrů a dostali jsme se do čtvrtfinále. Bohužel jsme nedokázali navázat na ročník předtím, kdy Atlético získalo double. Ale i tak si myslím, že to byla hodně zajímavá sezona.“
V následujících dvou sezonách jste došli do semifinále Poháru UEFA, kde jste v obou případech vypadli. Mrzí tě to i teď po letech?
„Mrzelo to hlavně v ten okamžik, kdy jsme vypadli v semifinále, protože hrát finále evropského poháru, to by byl obrovský zážitek a velký úspěch. V mé třetí sezoně v Atlétiku jsme měli i dost problémů v lize, takže to, že jsme se dostali do semifinále Poháru UEFA byla alespoň taková náplast na ty nepovedené výkony a výsledky.“
Neoblíbení soupeři a atmosféra
Španělská liga je známá tím, že hráči v ní jsou skvěle technicky vybavení a jde o hodně fotbalovou soutěž, kde se nedbá tolik na agresivitu jako třeba v Anglii či v Německu. Měl jsi nějakého nejméně oblíbeného soupeře?
„Samozřejmě nejzajímavější zápasy byly proti Realu a Barceloně, ale proti nim se dalo někdy hrát, protože i přes enormní kvalitu těch týmů a individualit občas zapomínali na bránění. Soupeři nebyli tolik důslední směrem do defenzivy a my jsme je za ty čtyři roky i několikrát porazili. Ale musím říct, že nejméně oblíbený protivníci v mém období byly Valencia a Deportivo La Coruña. Pamatuji si, že ve Valencii jsme za čtyři roky neudělali ani bod. A v La Coruñi to bylo hodně podobné.“
Je to tak, s Valencií jsi za čtyři roky zažil šest porážek.
„Valencia měla tehdy výborné mužstvo, v tom období hráli finále Ligy mistrů, dokonce dvakrát. Takže v kombinaci s tím, že měli skvělý tým a blbě se tam hrálo, měli výborné fanoušky… Prostě to byl takový neoblíbený soupeř.“
Vybavíš si, na jakém stadionu ve Španělsku byla nejlepší atmosféra? Často se říká, že Real i Barcelona mají nejvíce fanoušků, ale nejvášnivější atmosféra panuje na jiných stadionech.
„Samozřejmě bych jmenoval Vicente Calderón, tam to bylo vynikající. A pak na jihu, v Seville i na Betisu panovala výborná atmosféra, ve Valencii taky. A ještě nemohu zapomenout na Bilbao. Na těchto čtyřech stadionech to bylo dost bouřlivé.“
Byl ve Španělsku brán větší zřetel na taktiku? Měl jsi jako defenzivní záložník odlišné úkoly než v Česku?
„Řekl bych, že hodně záleželo na trenérovi. Když byl ze začátku koučem Antič, tak jsem měl u něj trošku větší volnost, ale měl jsem před sebou hráče, kteří spíš hráli dopředu a nebyli tak důslední do defenzivy, takže to v záloze hodně zůstávalo na mně. Ale pamatuji si, že za Ranieriho jsem se striktně nemohl do útočení ani zapojovat.“
S kým sis v kabině nejvíce rozuměl?
„Já jsem měl štěstí, že když jsem přišel, tak se mě ujal Juan Vizcaino. Paradoxně jsme oba hráli na stejném postu, já přišel jako jeho největší konkurent do základní sestavy, on do té doby hrál pravidelně. Ale byl to takový můj mentor a pak byli hrozně fajn kluci jako Santi Denia, Tony, Kiko nebo Camirero.“
Jak jsi to měl se španělštinou? Za jak dlouho ses jí dokázal naučit a jak byla složitá?
„Já jsem skoro nic neuměl, když jsem do Španělska přiletěl. Ale měl jsem kliku, že hned na první tiskovku mi klub objednal překladatelku. Byla to profesorka na místní univerzitě, původem Slovenka. S ní jsem se domluvil, jestli by mě mohla učit a já jsem se 8 měsíců pod jejím dohledem učil a zdokonaloval a můžu říct, že zhruba po půl roce už to bylo docela slušný a po roce jsem mluvil plynule.“
Derby s Realem Madrid
Vzpomeneš si na své první derby proti Realu Madrid? Bylo to v roce 1997, hráli jste doma na Vicente Calderón a prohráli jste 1:4. Nastoupil jsi trochu netradičně jako pravý záložník a levá strana Realu ten zápas byla Roberto Carlos – Raúl.
„Je to možné, já jsem tam v některých zápasech nastupoval na pravém záložníkovi, když třeba byl Caminéro zraněný, takže jsem tím pádem musel hrát na Roberta Carlose. Raúl hrál spíš uprostřed, ten se tam motal mezi řady, takže až tolik nalevo nebyl. Ale tenhle zápas si příliš nevybavuji.“
Derby proti Realu jsi zažil osmkrát, 2x jste vyhráli, 3x utkání skončilo remízou a 3x jste prohráli. Který zápas ti nejvíce utkvěl v paměti?
„Myslím, že vítězství v mé poslední sezoně na Bernabéu. My i Real jsme měli hrozně špatný vstup do sezony, hrálo se myslím v desátém kole, my jsme byli kolem osmého místa a oni kolem desátého. Vyhráli jsme u nich 3:1 a pamatuji si, že Jimmy Hasselbaink v tom zápase dával dva góly. Vyhrát v lize na Realu, to už něco znamená. Ale bohužel ten ročník potom byl tak šílený, že jsme v něm sestoupili. Takže ani tohle nám k ničemu nepomohlo.“
Který hráč z Realu Madrid se nejhůře bránil? Byl někdo tak specifický, že se na něj těžko připravovalo?
„Když jsem přišel, tak měli útočnou dvojici Mijatovič-Šuker. Pak to bylo duo Morientes-Raúl. Všichni tito čtyři hráči byli fantastičtí, opravdu vynikající. Vyzdvihl bych asi nejvíc Raúla. Z těch hráčů, se kterými jsme na sebe naráželi ve středu hřiště, tak jsem nejtěžší souboje zažil se Seedorfem a Redondem.“
Jak moc se lišila příprava před derby a před obyčejným ligovým zápasem?
„Před derby s Realem jsme odjížděli do hor, zhruba 60 kilometrů od Madridu, kde jsme měli úplný klid na přípravu. Strávili jsme tam i několik dní, většinou jsme jezdili na čtyřdenní soustředění. Často jsme tam jezdili před zápasy s Realem nebo před evropskými poháry.“
„Blázen“ Simeone
Kdo byl v Atlétiku největší hecíř? Dával někdo najevo nenávist vůči Realu Madrid, že by chtěl každý zápas za každou cenu vyhrát?
„Diego Simeone a Kiko Narváez. Diego byl hodně impulzivní a hodně emotivní, tak nějak jsem byl rád, že jsem byl s ním v mančaftu a nemusel jsem hrát proti němu. Dovedu si představit, že pro spoustu soupeřů to byl naprosto neoblíbený hráč. Taky jsem to několikrát zažil. V zápasech proti Realu, Barceloně nebo Bilbau se děly věci, které neměly s fair-play nic společného.“
Jaká byla spolupráce se Simeonem na hřišti? Bylo už tehdy znát, že míří k trenérské kariéře?
„Cholo měl na starosti levou stranu, byl to ohromně bojovný hráč s velkým charakterem. Dával najevo, že pořád chce vyhrávat, i na tréninku. Byl náročný na sebe jako na hráče, ale byl náročný i na spoluhráče. Má v sobě přirozené vůdcovství, to už měl tenkrát jako hráč. Pak to i hodně demonstroval v reprezentaci Argentiny a to už dávalo nějaký signály, že pokud by se věnoval trenérské kariéře v budoucnu, bude úspěšný.“
Po tvé poslední sezoně odešel Santiago Solari z Atlétika přímo do Realu Madrid. Jak to oznámil v kabině? Měl mu to někdo za zlé, nebo se to obešlo bez větších rozepří?
„Myslím, že se to upeklo až po sezoně, takže potom už se v kabině ani neobjevil. Ale shodou okolností, my jsme spolu měli velmi dobrý vztah a dokonce jsme spolu spali i na pokoji při soustředěních.“
David je fotbalistou i novinářem. Jako fotbalista hraje za Králův Dvůr ve třetí lize, jako novinář pracuje na serveru Ruik.cz a rovněž píše články pro portál BilyBalet.cz. Je odchovancem Slavie Praha, kde působil od 8 do 20 let. Realu Madrid fandí od roku 2006. Jeho nejoblíbenějším hráčem je německý génius Toni Kroos.
