Zidane: Stál jsem, jako nový Airbus. Vyhrát Ligu mistrů není nikdy štěstí. Je to práce
Zinédine Zidane dnes slaví 50 let. Při této příležitosti poskytl v Madridu začátkem května rozhovor deníku L’Équipe. Zde je jeho první část, ve které se dozvíte, co Zizou dělal o přestávkách finále Ligy mistrů, kde má Zlatý míč a mnoho dalšího.
K vašim 50. narozeninám bychom vám rádi představili sedm titulních stran L’Équipe a France Football z vaší fotbalové a trenérské kariéry. Pro začátek první obálka z 23. listopadu 1993 z Bordeaux. Vzpomínáte si?
„Mám ji, je u mých rodičů. Nechávají si všechno. Dokonce i lístek na stadion! U mé matky se nic neztratilo. O 20-30 let později u ní nacházím různé suvenýry. Je to působivé, protože má dokonce setříděné dresy a kopačky. Od Bordeaux až po francouzský národní tým. Sám jsem o některých z nich neměl ani tušení.“
Zkusili jste si vzít něco k sobě?
„Rozhodně ne! Ani moji synové to nedokážou (smích). Rodiče mají vše v bezpečí. Máma má dokonce Zlatý míč. Zůstává ve svém obalu a nestojí bez obalu ani doma. Nikdo nemá právo se toho dotýkat.“
Ani vy jste se jej nepokusil dostat domů do Madridu?
„Ze sentimentálního a symbolického hlediska se s mými rodiči cítí dobře. A když je s nimi, je tak trochu se mnou. Je to, jako by byl doma. Je to tak nejlepší.“
Proč?
„Protože dávám od sebe všechno. Jsem schopný všechno odevzdat. Doma nemám prakticky nic spojeného s kariérou. Možná 2-3 věci. Nejsem materialista ani konzervativec. Když chci vidět něco z minulosti, jedu do Marseille. Já tím nežiju. Někdy mě z toho mí synové obviňují. Říkají mi: Tolik jsi toho dokázal a tolik jsi vyhrál a nemáš nic!“
Nemáte ani malé repliky poháru z mistrovství světa nebo Ligy mistrů s Realem Madrid?
„Výstižně jim říkáte repliky. Nejsou to originály a pro mě se počítá pouze originál. Jediná originální trofej, kterou mám, je tento Zlatý míč. (Dostává další titulní stranu, den po finále mistrovství světa v roce 1998, přečte název: ,Na věčnost‘) Často jsem myslel na to vítězství, na to finále (3:0 proti Brazílii). Teď už je to méně, ale když se k tomu vrátím, mám spoustu vzpomínek. To je něco krásného. Naše generace udělala něco velkého. Život však šel dál.“
Co jste udělal se svým finálovým dresem?
„O přestávce jsem si ho vyměnil s Ronaldem. Má dres dvou gólů. Je to ten na obálce. Druhý jsem po zápase hodil na tribunu. Udělal jsem to, protože jsem pod tím měl jiný dres. Jinak bych to nedělal. Bez dresu bych nedělal čestné kolo. Někdo musel mít opravdu štěstí… Třetí… Nevím, kde je nebo kdo ho dostal. Tehdy jsme měli tři dresy na zápas. Pak jsem jich pár vytvořil jako dárky. Žádný z nich jsem si nenechal.“
A co ten od Ronalda?
„Určitě musí být někde v Marseille. V roce 1998 je tu také obálka se Zlatým míčem. Tento název je osobnější, ale trochu jsem se odmlčel, než jsem ho dostal.“
Protože neumíte předstírat?
„Ne, jen jsem si byl před hlasováním velmi jistý. V některých rozhovorech jsem se trochu zbláznil. Nikdy jsem nebyl z těch, kteří říkali, že si zaslouží to či ono. Nicméně s tím Zlatým míčem jsem to řekl. Nebylo to mé pravé já, ale opravdu jsem ho chtěl získat.“ (smích)
Co pro vás tato trofej ve 26 letech znamenala?
„Byl jsem nejlepší hráč na světě! Nestává se to tak často. V mém případě pouze jednou. Mezi voliči mohou být různé preference, ale jakmile to máte, máte to. V tuto chvíli jste nejlepší na světě. A je to něco krásného.“
Přejete si, abyste vyhrál vícekrát? Možná v roce 2000 nebo 2006?
„Nikdy ničeho nelituji. Když něčeho litujete, tak to není záležitost pro vás. Na druhou stranu jsem také dostal tři ceny pro nejlepšího hráče od FIFA. Nebylo to špatné!“
Byl rok 1998 vaším nejlepším fotbalovým rokem?
„Prvních šest měsíců do finále – ano, ale posledních – ne. Po mistrovství světa jsem byl katastrofální. Nebyl jsem schopný udělat dobře ani krok. Dokonce i moji přátelé mi říkali: ,To snad hraje tvůj bratranec, myslíme, že tvůj bratranec šel hrát za Juve.‘ Když vyhrajete titul velký jako mistrovství světa, tak se uvolníte. A já jsem to opravdu udělal!“
„Dostat se z toho je těžké. Zabere to hodně času. Vrátil jsem se zpět až v lednu. Měl jsem skvělý leden a únor a poté jsem se zranil. 100 dní mimo hru. Konec sezóny. Pak jsem hraní obnovil v sezoně 1999/2000 a skončil jsem na vrcholu po velkém vítězství na EURO. Byl jsem tam… na vrcholu!“
„A neopustil jsem ho 2-3 po sobě jdoucí sezóny. 1998 byl můj rok, ale myslím, že nejlepší sezóna byla 1999/2000. Nejen pro mě, ale pro celou naši generaci v reprezentaci. Ten tým byl mimořádný. EURO 2000 bylo vrcholem této generace. Na EURO jsme byli neporazitelní.“
Další titulní strana z 10. července 2001 po přestupu do Realu.
„To je to, co mi po příchodu do Juventusu chybělo. Přestup do největšího klubu na světě. (čte na obálce) Za 500 milionů franků… To byla cena Airbusu! Museli jsme jen nalít palivo.“ (smích)
Bolela vás ta částka? Tenkrát jste se stal vůbec nejdražším přestupem.
„To bylo divné. Zvláště ve francích se všemi těmi nulami. Bylo to přibližně 76 milionů eur (v přepočtu k dnešnímu dni 100 milionů eur). Neuvěřitelné. Neměl jsem na výběr. Juve mělo právo požadovat tolik, kolik chtělo, a Real tolik zaplatil.“
Jak jste tento přestup přežil?
„Právě mi bylo 29 let, byl jsem kompletní, ale věděl jsem, že to je to, co mi chybí – Real Madrid. Nějak jsem to potřeboval k dokončení své kariéry. V Juve jsem byl pět let, vyhrál jsem všechno kromě Ligy mistrů. Prohráli jsme dvě finále. Potřeboval jsem toto nové zrození, novou výzvu.“
Snil jste o Realu Madrid?
„Měl jsem to v hlavě a pomalu to rostlo. Když jsi hrál za Juve, vyhrál jsi všechno s Francií a bylo ti 28-29 let, potřeboval jsi novou úroveň. Pro mě to byl Real. Také jsem věděl, že Florentino Pérez na mě myslí. A když má něco v hlavě, všechno jde velmi rychle.“
Pamatujete si na své první setkání?
„Samozřejmě. V Monaku. Viděli jsme se poprvé a vše bylo jasné. Nebylo žádné druhé ani třetí setkání, aby se něco stalo. To první stačilo. Dobře jsme si popovídali. Florentino Pérez není člověk, který vtipkuje. Když řekne, že něco udělá, udělá to. Dokonce mám historku, která mě baví dodnes.“
Řekněte mi jí, prosím.
„Seděli jsme u velkého stolu v Monaku na galavečeru. Pozvali mě, abych si odnesl cenu. Podal mi ubrousek. Uprostřed je otázka: ,Chceš přijít?‘ Odepsal jsem mu: ,Yes.‘ Pořád se ptám sám sebe, proč jsem to napsal v angličtině! Mohl jsem napsat Oui, protože mluví francouzsky nebo Si španělsky, ale odepsal jsem Yes… A tak to dopadlo. Přišel jsem na 5 let. To je moje číslo. Sleduje mě.“
Proč se číslo 5, které jste nosil v Madridu, stalo vaším číslem?
„Pět let v Juve, pět v Realu… Kdykoli se někdo v mém životě podívá na 5, je to spojeno s úžasnými událostmi. Mám například pět vítězství v Lize mistrů: jako fotbalista (v roce 2002), jako asistent Carla (Ancelottiho v roce 2014) a třikrát jako trenér (2016-2018).“
„Pětka dokonce souvisí s mojí rodinou. Když jsem v hotelu a dostanu se do pátého patra, vyhraju. V 99 % případů! Jsou to úžasné věci. Když jsem přišel do Madridu, Florentino Pérez při podpisu smlouvy řekl: ,V našem týmu máme čísla od 1 do 11. Neexistuje 35 nebo 40!‘, a dodal: ,Zatím je k dispozici pouze 5.‘ Odpověděl jsem: ,Není problém, beru to hned.‘ A tahle 5 mi dala hodně.“
Rozbaluje titulní stranu s gólem proti Bayeru ve finále 2002.
„Měl jsem tu z Bordeaux, se Zlatým míčem, s výhrou v roce 1998, ale tuhle ne. Děkuji. Chyběla mi jako tento titul! Tím vítězstvím v Glasgow jsem vyhrál všechno, když mi bylo právě 30. Navíc jsem to dokázal s Realem Madrid a po mém vítězném gólu. Od 15. května 2002 letos uplynulo 20 let.“
Pamatujete si přesné datum finále?
„Ano, protože můj syn Theo se narodil o tři dny později.“
Byl ten nádherný volej nejhezčí gól ve vaší kariéře?
„Nejkrásnější, nevím. Možná… Určitě… Jeden z nejdůležitějších, ano. Potřeboval jsem vyhrát Ligu mistrů. Potřeboval jsem být také rozhodující s Realem ve velkém finále. Předtím jsem to dělal za Francii, za Juventus v jiných soutěžích a hned v první sezoně jsem se musel trefit i za Real.“
„Když jsem to udělal, cítil jsem se klidnější. Zbytek byl jen bonus. Dříve, před tím finále, jsem ztratil tři další. Jeden v Poháru UEFA s Bordeaux a dva v Lize mistrů s Juventusem. Toto čtvrté finále mi nemohlo uniknout.“
Můžete říct více o tomto legendární gólu?
„Byla to přihrávka Roberta Carlose, která byla… zkažená! Ale když to začalo ke mně padat, bylo to úžasné. Mluvili jsme o tom společně mnohokrát. Všichni se mu smáli: ,Co za shnilou svíčku jsi zahrál!‘ Odpověděl: ,Nejkrásnější uklouznutí v mém životě!‘ Podívejte se na efekt. Kdybych takhle nehrál, nebyl by z toho ten úžasný gól. Má pravdu.“
„A střela? Udělal jsem to ve všech ohledech správně. Navíc ve finále Ligy mistrů. Můj první a poslední triumf v této soutěži. I to je hra ve finále. Musíte v něm být přítomni. Byl jsem po dvou porážkách s Juve a dvou triumfech s Francií.“
„Takovou střelu máte jednou v životě. Snažil jsem se to znovu udělat, zejména pro reklamy, protože to chtěli na svých nahrávkách. Podruhé už se to nikdy nepodařilo tak dobře. Nikdy jsem se netrefila stejně.“
Můžete to popsat?
„Fakt je takový, že jsem byl před brankou. Už jsem byl trochu odvrácený, ale skočil jsem a tak (gestikuluje). A měl jsem čas to vidět (smích), míč padal z nebe! A začal letět, jak letět měl. Perfektní sekvence. Ale ve velkých zápasech jsem byl vždy lepší. Při vší skromnosti… Čím důležitější zápas byl, tím jsem byl lepší.“
Kdy jste cítil silnější emoce: po vítězství v Lize mistrů jako hráč nebo jako trenér Realu Madrid?
„Je to něco jiného, ale je to všechno úžasné. Jako trenér za to nesete zodpovědnost. Za 25 hráčů, ale nejen to, i za klub. Za celé jméno Realu Madrid, za instituci. To je obrovská zátěž, kterou nenesete tolik jako fotbalista.“
„Když vyhráváte, k tomu třikrát za sebou, máte pocit hlubokého naplnění kolem sebe a v celém klubu. Vyhrát Ligu mistrů není nikdy štěstí. Je to práce. Hlavně třikrát za sebou. Pracoval jsem jako blázen. Hodně jsme pracovali. Moji hráči mi věřili a já jim. Dokázali jsme to. To je hodně práce s mým štábem.“
„Vyhrát jako fotbalista není stejná investice. Jako fotbalista bych přišel na trénink v 9:00 a odcházel z domu v 13:00. Jako trenér jsem přišel v 8 a často se vracel ve 23. Dny nejsou stejné, napětí je jiné. Jako fotbalista pracujete jen pro sebe, jako trenér nejen pro sebe. A nikdy to nepřestane. Občas jsem fyzicky seděl doma, ale hlavu jsem měl na stadionu. Už jsem přemýšlel, jak druhý den trénovat a co říct hráči.“
Takže být fotbalista je tedy větší „prdel“?
(smích) „V tomto smyslu je uvolněnější? Možná… já jsem nebyl, ale tak to vypadá. Jste méně ve stresu. Děláte svou práci, ale neděláte ji pro trenéra nebo spoluhráče. Myslíš víc na sebe. Vše si připravíte sami. A trenér pracuje pro ostatní.“
Další titulní strana, prvního vítězství Ligy mistrů proti Atlétiku ve finále 28. května 2016.
„Tato fotka mi dělá radost, protože jsem se svými hráči. Byli to oni a já. Okamžiky extrémní radosti. Odměnili pět měsíců intenzivní práce od mého trenérského debutu.“
Překvapilo vás tehdy, že jste jako trenér vyhrál Ligu mistrů tak rychle poté, co jste v lednu nastoupil na lavičku Realu Madrid?
„Ne. Protože když něco dělám, je to abych vyhrál. Jsem vítěz, žádné výmluvy. Žiju pro vítězství. Nic jiného nedělám. Ne vždy vyhrávám, ale dělám pro to maximum. Když vyhraju, nejsem překvapený, protože do toho dávám maximum. Udělal jsem svou práci. A když pracujete, máte nárok na odměnu.“
„Když jste ze sebe vydali maximum, když jste udělali všechno, chutná vítězství po penaltách stejně krásně jako proti Atlétiku v tomto prvním finále, stejně jako 4:1 proti Juventusu v roce 2017 a 3:1 proti Liverpoolu v roce 2018.“
„Cena se bere z tvrdé práce a to znamená, že si ji zasloužíte. Proti Liverpoolu jsme byli po těžké lize (3. místo), ale s nimi jsem hráli TOP. Tento úspěch vyzkoušel všechny prostředky týmu, klubu a skupiny, které se nikdy nerozhodly odpustit.“
Jaké je vaše nejkrásnější vítězství v Lize mistrů?
„Tři v řadě, to je nejkrásnější. Všechno bylo krásné až do konce.“
Ale sentimentálně?
„Pokud si mám vybrat, tak to s Juve. Bylo to nejkompletnější z hlediska hry. Navíc proti Juventusu… Nikdy jsem s nimi jako hráč nevyhrál. A hrál jsem za ně velké zápasy, jako bylo semifinále proti Ajaxu v roce 1997, ale nikdy se to ve finále nepovedlo.“
Pamatujeme si opakování vašich projevů během přestávek těchto zápasů. Jak jste k těm chvílím přistupoval?
„V zápase proti Juve jsem o přestávce moc spokojený nebyl (bylo to 1?1). Chtěl jsem, abychom útočili více po křídlech, abychom v těchto zónách více tlačili. Pro tento aspekt jsme měli vše připraveno. I ve středu jsme museli hrát blíž k sobě, aby je naši záložníci víc potrápili.“
„Ve druhém poločase jsme to všechno zvládli perfektně především díky Modrićovi a na druhé straně Carvajalovi a Marcelovi. Ve druhém poločase jsme dali tři góly. Tlačil jsem na rytmus. Nenechte svého soupeře nic dělat. A bylo tomu tak. Prvních 10 minut jsme dominovali, udusili je.“
„Začali jsme s vysokým pressingem. Rád sleduji, jak můj tým hraje takovou hru. Jdete pro míč hodně vysoko a stisknete soupeřovo hrdlo. Nemůžete ale ani neustále tlačit. Musíte být chytří při řízení zápasu.“
„Někdy musíte umět ustoupit. 80 metrů neuběhnete desetkrát, nebo to alespoň neuděláte efektivně. Líbí se mi však tato hra s držením míče, vysokým tlakem a rychlou hrou.“
S Liverpoolem v roce 2018 bylo poselství také silné?
„Do přestávky to bylo 0:0. Pak rychlý gól Karima ve druhém poločase, který sebral míč brankáři. Vyrovnali a přišel double Balea, který zvládl vstup a udělal fantastický obrat.. I ta řeč měla vliv. Prožíváme tento zápas spolu a pak v tomto rozhovoru uvádíte 2-3 věci, konkrétní věci, které je třeba udělat za 6-7 minut.“
„Když se vrátíte do šatny, necháte hráče. Potřebují regeneraci. Nemůžete si na ně hned sednout. Sám to vím, protože jsem to zažil jako hráč. Poslouchal jsem patnáct minut: bla, bla, bla …“
„Nedává to smysl. Pak zpráva nedorazí, nebo nedorazí dobře. Zaměřuji se na 2-3 silná sdělení. Zvlášť při velkých zápasech, kdy je všechno na dotek a hodně napjaté.“
Konec první části….
Zbyněk je redaktorem webu Bilybalet.cz. Realu Madrid fandí 20 let, od střídání a skvělého výkonu San Ikera ve finále LM. Specializuje se na články o financích Los Blancos a Castillu. Je také otcem ligového dorostence a má tak blízko k mládežnickému fotbalu.
Zdroj: lequipe.fr
3 Komentářů
The Legend
Fuha to veru uteka, kedysi moj velky vzor. Od MS 98 az Euro o dva roky. Pamatam ked sa kupil k Figovi, vtedy ti dvaja superili o post najlepsieho. Ze ako taki rivali mozu hrat v jednom teame. Apotom Ronaldo, to sme zapijali, potom Beckham. Tento pan vyhral individualne a teamovo prakticky vsetko ale ze 50, je to rychle.
U mna to bol prave Figo, co je asi zrejme 🙂 kazdopadne ta doba bola fantasticka na tychto hracov.